Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Těsnopis emocí

 |  10. 6. 2010
 |  Vesmír 89, 399, 2010/6

Podivuhodná existence hudební skladby začíná v autorově hlavě, kde se rodí spontánně jako Afrodité z pěny nebo pracně jako socha z beztvarého kusu kamene, nicméně jakmile se jednou vyloupne na svět, začne nezadržitelně oslovovat další lidi, a to beze slov. Projde sice nejprve centry v mozkové kůře, ale skutečným cílem jejího zásahu je emoční mozek a odtud celý organismus člověka a zřejmě také dalších našich příbuzných. Je uchovávána v paměti, zapisována na papír, zachycována zvukovými nosiči a žije dál svým životem, obdivována, zatracována, nepochopena i neslyšena. Prolíná se tak všemi třemi Popperovými světy, kam všude současně patří i nepatří. Je magická a skrývá mnoho zatím nepoznaných tajemství, stejně jako náš celý život. Euterpé má velmi blízko k Erató i Terpsichóře, ale nad nimi stojí zahalená Polyhymnia.

Působí na všechny, nedá se ošálit. Lidé nepřipravení a hudbou nedotčení reagují zcela jinak na tutéž klavírní sonátu, hraje-li ji pianista, nebo dokonalý elektronický přístroj; elektronická hudba je napůl němá. Jakými smysly to hudební laici odhalí? Hudba promlouvá přes hranice a zeměpásy, šestileté děti na celém světě jsou schopny poznat, zda je veselá nebo smutná, co více, zda je hrána ve správném tempu, a pokud ne, její tempo optimálně upravit. Uklidňující skladba objektivně přináší před operací pacientům více úlevy od úzkosti než midazolam. Vánoční koledy dovolí překlenout náboženské rozdíly mezi fundamentalisty a poskytují mystický povznášející prožitek „teď a tady“ drtivé většině posluchačů.

I ten největší hudební analfabet má někde naprogramovanou „gramatiku hudby“ a podvědomě očekává a předvídá, kudy se bude linout dál. Mazaný skladatel jeho prognózy naruší a vyvolá tak emoční bouři. Naopak předvídatelně plynoucí fráze uklidňují tep, snižují vysoký krevní tlak, a pokud jde o srdeční akci, zlepšují parametry tak minuciózní, jako je například variabilita srdeční frekvence. Společná účast na provozování hudby – zpěv, tanec nebo pochod – posiluje a upevňuje mezilidské vztahy. Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že při vokální produkci (z našeho hlediska primitivní), možná doprovázené i rytmickou skupinou, křepčili již naši pradávní předci, kteří si zdaleka nečinili nárok na přídomek sapiens sapiens, stejně jako naši neandertálští bratranci. Nález nejstarších hudebních nástrojů se datuje do stejné doby jako nálezy jeskynních kreseb.

„Hudba je nejpřímější a současně nejtajemnější způsob, jak vyjádřit a vyvolat pocity. Je to cesta, jak propojit jedno vědomí s druhým. Myslím, že společné provozování a sdílení hudby má nejblíže k telepatii.“ To prohlásil autor recenzované publikace a zároveň odvedl titánský kus práce, aby zjistil a vysvětlil, kudy a jak se tato vědomí propojují, co se děje v mysli a v mozku člověka, kterému při poslechu některé skladby naskakuje husí kůže, běhá mráz po zádech, buší srdce a svírá se žaludek, který prožívá radost, smutek či strach nebo vzrušení, zatímco druhý má dojem, že padají hrnce a poklice. Hudba, ten neuchopitelný fenomén, se potkává s miliardami lidí, z nichž ani identická dvojčata nejsou stejná.

Kniha obsahuje desítky jak běžných, tak především kuriózních příběhů o setkání člověka a hudby a za svou krátkou existenci se stala kánonem. Několik neurologických publikací již odkazuje na případ lékaře, který po zásahu bleskem a krátké klinické smrti byl doslova zasažen nutkavou potřebou hrát na piano především Chopinovy skladby a začít komponovat. Ti čtenáři, kteří neumdlí před branami dalšího vzdělání, se po této první historce dopracují k mnoha dalším. Nemusí to být elektrošok o síle desítek megavoltů, který vede k bizarnímu chování v souvislosti s hudbou, mohou to být klinické či subklinické záchvatové projevy, kompulzivně se vynořující úryvky melodií a celé skladby, příjemné, zneklidňující i děsivé hudební halucinace a další neuropsychopatologie.

Otázky muzikálnosti, či naopak totální amúzie nejsou zatím uspokojivě vyřešeny, zdánlivě jednoduché vysvětlení hudebního nadání rodinnými dispozicemi může být kontaminováno skutečností, že se v takových rodinách také více muzicíruje. Ani autor si nedělá čáku na jejich definitivní objasnění, snáší však řadu příkladů v celém spektru od extrémů absolutního sluchu, který zdaleka není jednoznačně přínosem (navíc pětileté dítě, které by mi ohlásilo, že jejich hodiny bijí v h moll nebo že dědeček chrápe v G dur, by ve mně vzbudilo větší děs než Saturninův chlapeček výrokem o žízni), až po amúzii francouzského neurologa, který přiznal, že jediné, co pozná, je, jestli hrají Marseillaisu, nebo něco jiného. Neupřesnil již, podle čeho to pozná, takže není vyloučeno, že vodítkem mu je, zda lidé okolo stojí v pozoru. Při čtení této části jsem si také s vděčností uvědomil, že můj senescencí horšící se sluch zatím není poznamenán ve vnímání hudby, jak se přihodilo několika popsaným pacientům. Na kapitolce věnované synestezii jsem si pak profesně i čtenářsky doslova smlsnul.

O problematice hudební paměti jsem byl v hlubinách minulého století svérázně poučen Luriovou nadšenou žačkou. Vysvětlila mi to pregnantně: „Když ti ustřelej pravou hemisféru, budeš umět napsat noty, ale nikdy nedáš dohromady melodii. Když ti ustřelej levou hemisféru, je to přesně naopak: budeš vnímat melodii, ale notičky nezapíšeš, ani kdyby ses zbláznil.“ Ona je to v zásadě pravda, ale příběhy snesené autorem Musicophilie jsou pestřejší a krapítek komplikovanější: vyprávějí o „rozezpívaných“ afatických pacientech, o tom, co dělá hudba s parkinsoniky a jak působí na jejich motorický systém, také ale o totální amnézii, v níž klavírní skladby představovaly pro nemocného snad jediné pojítko s minulostí, kromě emočně vskutku třeskutě nabitých vzpomínek (rád bych autorovi sdělil, že to zdaleka nemusela být převzatá – kryptomnestická – vyprávění dospělých o bombardování Anglie; moje osobní i klinické zkušenosti dosvědčují hloubku a stálost takových paměťových stop).

Závěrečná část knihy, věnovaná osobnostní identitě, emocím a hudbě, nejenže potěší všechny, kteří nerozpoznávají, jestli orchestr ještě ladí, nebo už hraje (Darwina s absolutním hudebním hluchem hudba hluboce dojímala, ani Freud se nevyhnul jejímu emočnímu zásahu, ač se tomu zuby nehty bránil), ale nastoluje i zásadní otázku, zda vědy o člověku a v posledním období zejména neurovědy postupují správně, když stále oddělují racionalitu od emocionality, kteroužto redukující dichotomii hudba (Polyhymnia) evidentně překlenuje. Rovněž zde najdeme mnoho lidských příběhů, které navzdory své bizarnosti přinášejí zprávy o zákoutích lidské duše, o nás všech, o našich slabostech i skrytých potencialitách.

Oliver Sacks je geniální neurolog, zasvěcený znalec hudby (mělo by nás potěšit, kolik českých skladatelů cituje) a famózní vyprávěč. Navzdory prohlášení, že „lékař by neměl mít oblíbené pacienty ani pacienty, kteří ho zarmoutí“, autora zrazuje empatický přístup ke všem postiženým a usvědčuje ho, že pro něj jsou takoví všichni, kteří se na něj obrátili. Publikace nepředstavuje lehké čtení, je namáhavé sledovat proplétající se klinické obrazy, neurologické jednotky a hudební příklady, nehledě k bohatému poznámkovému aparátu. Navíc když dnes internet umožňuje přehrát si na požádání většinu citovaných skladeb – varuji, strašný žrout času! Autor tak rozhodně nezklamal očekávání, které vzbudil svými předchozími úspěšnými publikacemi. České čtenáře potěší i kongeniální překlad Dany Balatkové.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Radkin Honzák

MUDr. Radkin Honzák, CSc., (*1939) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK, v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny.
Honzák Radkin

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné