Ideál městského bydlení v zeleni

V současné době se rozhoduje o budoucí podobě jednoho z nejhodnotnějších obytných souborů, které na našem území vznikly v druhé polovině 20. století, brněnského sídliště Lesná. Tamní magistrát vypsal výběrové řízení na urbanistickou studii, která by se měla stát pádnou odpovědí na problém, jestli zde povolit další výstavbu, nebo se spíše pokusit zachovat cennou lokalitu v dosavadním stavu.

Brněnská Lesná vyniká mezi československými sídlišti zejména respektem vůči místnímu krajinnému reliéfu, kvalitními výtvarnými artefakty umístěnými do veřejných prostranství a na svou dobu osobitým řešením panelových domů. Architekti vedení Františkem Zounkem se rozhodli zachovat zdejší přírodní složku tak, že požadované kapacity obytných jednotek dosáhli vybudováním deskových domů o mnoha podlažích. Jako svou bezprostřední inspiraci přitom uvádějí „zahradní město Tapiola“ na předměstí Helsink.

Finsko se po skončení druhé světové války vyrovnávalo s obrovským sociálním výkyvem, který představoval exodus přibližně 400 000 obyvatel z území anektovaného Sovětským svazem. Zároveň byla země drasticky zasažena boji, které se přes její území přelévaly. Úběžníkem poválečného života společnosti zdecimované válkou se stala rodina a bezstarostné děti, a právě proto patřila obnova a výstavba obydlí k prvním stěžejním úkolům čtyřicátých let.

V kontextu této zvýšené poptávky po bydlení se začala rodit také Tapiola. Urbanistické a architektonické schéma, na jehož řešení se podílelo mnoho předních finských architektů, se utvářelo na základě několika předpokladů. Cílem projektu bylo především dosáhnout sociálně různorodé skladby obyvatel, k čemuž mělo dopomoci vybudování různých typů obytných domů. Jejich škála proto sahala od rodinných vilek přes řadové domy až po vícepodlažní věžovité solitéry. Uvádí se, že v šedesátých letech, po dokončení druhé stavební etapy, přibližně 58 % místních rezidentů tvořili zástupci vyšší a střední vrstvy, zbývající část představovali dělníci. Dalším zásadním bodem zdejšího plánování byl citlivý přístup k danému přírodnímu rámci. Přestože finská krajina není na první pohled nijak obzvlášť dramatická, Finové si jí nesmírně váží. Tento přístup se uplatnil i v Tapiole, kde z bedlivé analýzy místní topografie vzešlo pečlivé rozvržení budov, čímž vzniklo harmonicky působící prostředí. Ústředními motivy se stávaly lesíky nebo louky, které obyvatelé využívali ve volném čase. Budovy byly s rozvahou rozmístěny po jejich obvodu.

Důležitým aspektem projektu byl také důraz na experimentální rozměr samotného procesu výstavby, tedy testování nových stavebních technologií, mezi nimiž převládala snaha používat prefabrikované prvky. To se ale zejména v padesátých letech příliš neosvědčilo. Výsledky totiž bývaly zpravidla finančně náročnější než konvenční stavební techniky, protože finský průmysl tehdy ještě nebyl na takové úrovni, aby splňoval požadavky architektů.

Tapiola si svým jedinečně kvalitním ztvárněním, ale i důsledně budovaným mediálním obrazem záhy vydobyla mezinárodní renomé, i zájem československých architektů, autorů sídliště Lesná, kteří ji navštívili.

V šedesátých letech se na zdejší decentralizační principy snesla kritika. Útoky motivované levicovou ideologií se strefovaly zejména do toho, že v Tapiole údajně nebylo dosaženo vhodného kompromisu mezi městem a přírodou. Přesto dodnes přežívá pověst této lokality jako místa příjemného pro život. Problém, který ale zdejší idylu narušuje, se podobá tlakům na brněnskou Lesnou. Řídká hustota zástavby a dobrá dostupnost centra metropole nenechávají v klidu developery, kteří uvažují o ekonomickém potenciálu volných ploch. Sekundární zástavbou by se však nenávratně smazal přírodní charakter, jenž je pro kvalitu obou sídlišť typický.