Za okraj horizontu a pod povrch věcí

V deváté třídě jsem uměl spojit kondenzátor s diodou, posléze i otočný kondenzátor s diodou, a tak jsem si vyrobil první krystalku. Tu jsem spojil se sluchátkem ze starého telefonního aparátu, anténu na radu jednoho spolužáka připojil i do obyčejné zásuvky (!), a pak už poslouchal s radostí i okouzlením z toho, že jsem konstruktérem vlastního rádia. Na den, kdy jsem předvedl krystalku spolužákům, se pamatuji zcela jasně: Ráno okolo deváté hodiny jsem při vyučování jako první také slyšel dvanáctého dubna zprávu o tom, že vesmírem letí Jurij Gagarin. Bez ohledu na to, že byl můj táta ve vězení na Borech, mne tato zpráva zcela pohltila. Člověk ve vesmíru! Odpoledne jsem si koupil zvláštní vydání novin, ve Vršovicích na roku Moskevské a Minské ulice je prodávali za třicetník kameloti. Mám je schované dodneška. Opojení z možnosti dobývat vesmír se mísilo s pocity z jara a vytvořilo vzpomínku živou i po téměř padesáti letech. Vzpomínku, která se vynořila nedávno, když do Prahy přijela Gagarinova dcera, ředitelka jedné z moskevských galerií.

Gagarinův let, stejně jako pozdější Armstrongův první krok člověka na Měsíci, byly spojeny s touhou dobývat vzdálené obzory. Když už byl nejen popsán, ale i obsazen celý svět, zůstal vesmír. S Měsícem, planetami, snad i vzdálenějšími soustavami uvnitř naší galaxie. Naděje spojená s tím, že až dobudeme vesmír, bude nám líp. Že náš život bude košatější, naše vědění mnohem širší.

Takových okouzlování z krystalky či z letů do vesmíru jsme měli spoustu. V Japonsku jezdí rychlovlaky. Umělá ledvina prodlužuje život. Plastické hmoty nahrazují kovy i dřevo. V generaci mého otce či dědečka bylo takových věcí spojených s fascinací technikou snad ještě víc: parní lokomotivy, elektrický proud, žárovka, paprsky X, spalovací motor, automobil, letadlo, rozhlasový či televizní přijímač.

V současné době již není úplnou utopií automobil se spotřebou okolo jednoho litru benzinu či nafty. Plánuje se let s lidskou posádkou k Marsu. Je rozluštěn genetický kód. S úplnou samozřejmostí vstoupily do našeho života počítače, mobilní telefony a internetová pavučina. Sluncem ohříváme vodu a také vyrábíme elektřinu. Připadá nám to samozřejmé a současně jako logický výsledek přírodovědného i technického pokroku.

Přesto ale nevím, jestli je mezi současnými kluky (a v době genderové vyváženosti jistě také mezi holkami) takové okouzlení technickými možnostmi, jaké bylo v generacích našich dědečků, otců a ještě v době, kdy jsme byli malí. Přesně nevím, jestli to mohu vědět: Šedesátiletá duše se určitě uchvátí hůře než patnáctiletá. Symptomem však může být fakt, že množství těch, kteří chtějí studovat technické či přírodovědné disciplíny, u nás ubývá.

Pokrok v přírodních a lékařských vědách však také vede k mnoha novým, složitým důsledkům. Neustále přibývá starých lidí a také těch, které udržujeme při životě díky dlouhodobému použití přístrojů nahrazujících funkci orgánů, zejména pak díky umělé plicní ventilaci a umělé výživě. Na jedné straně tyto přístupy zachraňují tisíce lidí, na straně druhé pro desítky či stovky ročně vytvářejí složité etické problémy, které musí řešit etické komise. Stejně tak změny ve výrobě elektrické energie či v dopravě, jakými jsou mezikontinentální lety či superrychlé vlaky, mají za následek velmi problematické změny životního prostředí. Spoustu mladých lidí pak již nefascinuje myšlenka vědeckého či technického pokroku, ale naopak myšlenka toho, jak omezit jeho negativní dopady. Víme také už určitě, že ani věda, ani technika nevyřeší naše základní existenciální otázky spojené s tím až banálním: co vlastně jsme, kam směřujeme a zda má to naše směřování nějaký smysl.

Ať již oslovují objevy jakkoliv a ať již se vynořuje spousta problémů z jejich použití, nejasně se domnívám, že podstata toho, čím se zabývají, je zřetelná stále menšímu okruhu lidí. Zatímco princip parního stroje či žárovky mohl být jasný snad téměř všem tehdejším gymnazistům, kdo z těch dnešních skutečně dovede popsat princip LCD obrazovky, indukčního vařiče či účinku antidepresiva? Kolik z uživatelů věcí skutečně jejich principu rozumí? A jakým se pak stává svět, ve kterém se stále více používají zařízení, jejichž podstatě se stále méně rozumí?

Mnozí z nás doufají, že černé díry, reverzní transkriptáza či podmořské bakterie zase jednou okouzlí tolik lidí, kolik jich okouzlovaly žárovka, spalovací motor či vesmírné lety. Je však možné, aby také stoupalo množství těch, kteří budou takovým věcem rozumět? Pro střední Evropu, před sto lety jedno z několika málo světových center vědy i techniky, je hledání odpovědi na takové otázky zcela zásadní.