Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Problémy intenzivní výzkumné strategie

 |  6. 4. 2010
 |  Vesmír 89, 257, 2010/4

Klasická metodologie psychologie spočívá ve sledování většího počtu osob v jedné situaci. Intenzivní strategie naproti tomu zkoumá jedince v mnoha situacích.

Intenzivními strategiemi vlastně psychologie začínala. Celý výzkum se dělával s jednou nebo několika málo osobami. Když pročítáme práce Wundtovy, nacházíme tam tabulky o výsledcích s pokusnou osobou XY – a tato osoba vystupuje i v jiných pokusech, takže jde vlastně o „profesionální výzkumnou osobu“.

Podobně u Ebbinghause. Jeho studie o paměti, stále citované, měly za základ jednu jedinou pokusnou osobu – totiž Ebbinghause samého. Pokusy dělal sám na sobě, učil se spousty nesmyslných slabik, pak je zase zapomínal. Učení i zapomínání – odtud jeho slavné křivky učení. Takže celá teorie učení byla vlastně teorií jednoho případu – Hermanna Ebbinghause v 45 letech. Když se pak pokusy opakovaly, všechno se potvrdilo – až na to, že průběhy byly poněkud rychlejší. Ebbinghausovi se to už nakonec pletlo. A dále, jeho pokusy opakovali s osobami mladšími.

Jostovy zákony paměti – ty byly také vyvozeny z jednoho případu, totiž Heinze Müllera, což byl Jostův kolega v Tübingen; bylo mu asi 38 let. Takže to vlastně jsou zákony Müllerovy.

S. Freud napsal svou studii o hysterii také jako kazuistiku Anny O. Léčil ji řadu let (před ním ještě Breuer). Byl to příklad několikaletého sledování jednoho případu.

Z kolegům, že si umí vydělat mnohonásobekakladatel behaviorismu Watson postavil svou teorii o neexistenci dědičnosti – o tom, že všechno je získáno – na jediném případě chlapce Alberta, kterému byl jeden rok (ale jsou kolem toho nějaké nejasnosti). Na Albertovi ukazoval, že obratným podmiňováním lze dosáhnout čehokoli – například toho, aby se bál zeleného hadru. Dával nepříjemné podněty, po nichž následovalo ukázání zeleného hadru. A potom zase obráceně: Jak se lze pozitivním podmiňováním strachu zase zbavit. Odtud extrapolace: Každé chování lze interpretovat jako naučené, dědičnost nehraje žádnou roli. Stačí říct, co chcete, my toho podmiňováním dosáhneme. Celá tato teorie stála na jednom dítěti. Nakonec z toho byl skandál – že dítě bylo Watsonovy sekretářky a otcovství bylo nejasné. Watson musel univerzitu opustit. Dal se na reklamu: podmiňování americké populace. Předváděl pak toho, co oni dostanou na univerzitě. Skončilo to také nějakým skandálem, když jeden svůj trik prodal konkurenční firmě.

A Pavlov? Ten měl také všeho všudy dva nebo tři psy. Koehler zase udělal své výzkumy na jedné opici – Sultánovi. Jako biolog se dostal do německé Afriky, tam ho zastihla válka, nemohl dělat nic jiného, tak se bavil s opicemi. Na sledování jedné opice vybudoval celou teorii gestaltismu (tvarovou psychologii).

Koncepce, podle níž lze postavit celou vědeckou teorii na jednom případu, nebyla tehdy ale nic mimořádného. To po roce 1910 mizelo. Začalo se to pokládat za podivný způsob myšlení. Je třeba mít více pokusných osob a klást si otázky, zda je vzorek dostatečně reprezentativní, jak se takové vzorky mají vybírat apod. Správné je sledovat velký počet osob v jedné situaci. Sledovalo se, jak si děti hrají, jak se vyvíjí řeč – ale málokdo sledoval, jak se řeč vyvíjí u jednoho dítěte. Z jedné osoby se nedá udělat zobecnění vedoucí ke krystalicky čistým závěrům. A tohle se stalo základním modelem psychologie.

Někteří se proti tomu stavěli, tvrdili, že kazuistiky mají být. Kazuistiky se skutečně občas publikovaly, ale jako rarita, jako neobvyklé případy, odchylky apod. Spíše pro oživení v časopise. Příkladem jsou studie o vlčích dětech. V posledních 20–25 letech bylo u nás popsáno asi 20 vlčích dětí. Tato situace trvala až do konce šedesátých let.

Zlom zde představoval Egon Brunswik. Ten patřil k vídeňské škole (jako třeba Charlotta a Karl Bühlerovi nebo Konrad Lorenz), stýkal se i s Vídeňským kroužkem. Ve třicátých letech musel emigrovat do USA, za války pracoval u letectva. Začal se zajímat o pozorování do dálky (podobně jako v téže době Kurt Lewin): krajina přece vypadá jinak za časného rána, jinak v podvečerním slunci, pokaždé se také jinak odhaduje vzdálenost. Brunswika ale více než rozdíly mezi lidmi začaly zajímat rozdíly u něj samotného: jak já vidím tyto jevy za různého osvětlení, různých stavů únavy, za klidu v krajině proti situaci, kdy tam probíhá bitva. Není nakonec individuální důležitější než interindividuální? Jak vidíme velikosti za různých situací? Jak je velký tento dům, jak tento pes… Je zde řada zákonitostí – jinak je tomu u předmětů známých (když má dům tři patra, bude asi tak a tak vysoký), jinak u předmětů neznámých. Svět vidíme za různých okolností jinak.

Egon Brunswik patřil k logickým pozitivistům, přátelil se Carnapem. Umírá v roce 1955. Oživil zájem o studie N = 1, a toto N = 1 se dokonce pak začalo objevovat v záhlaví článků.

Od konce šedesátých let takových studií přibývá, a to z různých důvodů. Některé události v životě jsou unikátní, třeba soudní proces je vždy jen jeden (tento soudní proces). Rozvod také, řeč advokáta – nic z toho nelze v dané situaci opakovat. Dále unikátní případy, které nelze jinak předem definovat. U základů toho stojí Lurija, třeba Malou knížkou o velké paměti nebo popisem jednoho případu průstřelu lebky (Ztracený a znovunalezený svět; obě knížky vyšly v sedmdesátých letech v českých překladech). Když takový případ nastane, může být extrémně zajímavý. Lurija dal tedy nových popud k takovým studiím.

Další studie vznikaly v oblasti sportu. Každý sportovec je v něčem jiný, někteří potřebují velký stadion, mnoho lidí, jiní v takovém prostředí selžou a nejlepší výkony podají při nějakých venkovských závodech. Proto se musely individualizovat i tréninkové metody. Vzít jeden případ a sledovat v různých situacích – před závodem, po něm, za únavy, při zranění atd. – jak tento člověk reaguje na prohru. Studie jednotlivce XY – co bylo účelné a co ne. Jedinec, také jedna skupina či jedna třída – to je vždy N = 1. Například sledovat jednu školní třídu 4–8 let, jak se tam třeba mění struktura vztahů, nakolik jsou vztahy rigidní, zda hvězda třídy vydrží, nebo poklesne.

Zobecnění pak nejsou: Lidstvo se chová tak a tak – nýbrž tato třída se chová tak a tak, tento jedinec tak a tak.

Tyto individuální strategie jsou dvojího druhu:

1. Sledovat děj v čase, každý den se ptát na náladu – k tomu jsou vypracovány i pokyny, „náladovníky“. Lze například vyznačovat na škále. Vyvozovat pak asociace, nepravidelnosti, trendy… Výzkumy tohoto druhu zde kdysi ukazoval dr. Lát. Sledoval například děti na táboře, zachycoval ale v kontextu s okolím (psali matematickou písemku…). Jeden typ výzkumů spočívá ve sledování spontánního vývoje, jak do něj zasahují události zvenku, jak definovat tyto zásahy. Dělá se to pravidelně v atomových elektrárnách u operátorů, denně se sleduje jejich nálada. Každý individuálně. Jakmile se objeví poruchy, deprese, je třeba povolat náhradníka. Výrazně se tím snížilo riziko selhání. Propaguje se v letectví: sledování pilotů před letem, ale i za něj. Došlo se k závěrům o lidech ranních a nočních, nutně potřebují různý pracovní režim. Zkoumaly se vlivy střídání směn (nepravidelné mívají hrozivé následky). Našla se i určitá genetická podmíněnost, korelace s psychologickými typy introvert/extrovert. Vždy ale všechno na individuálních případech.

2. Sledovat zásahy – například sledovat pacienta dlouho před léčbou, pak léčebný zásah a co následovalo po něm. Sledování předoperačních a pooperačních stavů (u operací se značným rizikem). Psychosomatici to pokládají za velmi důležité: pacienti optimisté („už budu zase v pořádku“) vypadají před operací příznivě, po operaci špatně, dostávají se do depresí; pesimisté jsou po operaci lepší, pooperační komplikace snášejí mnohem lépe.

Všude je teď tažení za „rooming“. Principiálně je to v pořádku, matka má být s dítětem od samého začátku. Kde je zaveden rooming, tam je matka nadšena. Jenže čtvrtý den – před odchodem z porodnice – přijdou deprese: teď budu muset zase nakupovat, starat se, jak to zvládnu? Tam, kde rooming není, je to obráceně. Matky jsou první dny špatné, čtvrtý den ožijí: konečně dostanou dítě. Podobně je tomu u lázeňské léčby. Ženy se před odchodem dostávají do depresí, konec idyly. Výsledek rehabilitací pak bývá sporný, páteř se zlepšila, ale jinak jdou do deprese, v zaměstnání pak často selhávají.

Toto vše lze dělat opět jen na jednotlivcích.

Třetím bodem jsou případy, kdy vůbec nelze intenzivní strategie vynechat. Vždy musí být někdo první, kdo se podrobí nové operaci, kdo vyzkouší nový lék. Takové první případy se detailně popisují (první transplantace srdce…), jednotlivý případ je pak modelem pro zobecnění.

Intenzivní strategie potřebují vytvořit taxonomii životních událostí. Jaké jsou životní situace, do nichž se člověk dostává? Je to opět individualizované. Dělají se taxonomie lidských pracovních činností. Co jsou to ale životní situace? Vždy je nutno odlišovat vlastnost (úzkostný člověk) a stav (teď úzkostný). U studentů bývají úzkostné stavy před zkouškami. Narušují imunologický systém, zvyšují nemocnost – nemoci při zkouškách nemusí být tedy jen snahou vyhnout se zkoušce.

První kroky jsou vždy individuální. U pacienta hledáme situace, kdy onemocněl, proč onemocněl právě on a ne nikdo jiný – ačkoli všichni mají stejnou pravděpodobnost onemocnění. Ve velkých skupinách je to opravdu náhodné, ale individuálně ne. Kdo je něčím jiným oslaben, je náchylnější k onemocnění. Starý problém tuberkulózy: zasahuje 10 % lidí – ale proč právě tohoto člověka? Proč právě tento desátý onemocněl.

Taxonomie lidských situací: které stresují a které ne, které blokují stres. O tom, které stresují, mnoho nevíme. Něco víme o situacích, které stres blokují. U stresových situací je důležitá zkušenost. Jsou ale jedinci, kteří určitým stresem procházejí dobře, zatímco jiní ne.

U těch, co selžou, jsou dvě dimenze: 1. reálné selhání, 2. nadstavba, že se bojí selhání. Když nevadí první dimenze, má vyhráno. Takoví lidé procházejí světem s desítkami průšvihů, umějí se stresu vyhnout, nebo na stres vůbec nereagují. Tresty ve škole se za určité situace mohou obrátit v trofeje. Zde působí prosociální faktory. Člověk potřebuje oporu – rodinu, kamarády, spolužáky i hodnoty ideové. Má-li oporu, řada stresových faktorů nepůsobí. Běda však, když opora selže. To je pak obrovský malér.

O prosociálních faktorech se leccos tuší, ale většinou se všechno ví jen v negaci. Až v okamžiku problému – o co se může opřít – to se teprve pak hledá. Pozitivní faktory se těžko zjišťují – hodné děti se do psychologických poraden nevodí. Proto se zde často objevuje chybný, kruhový závěr. „Doma se nestarali…“ Vypadá to plauzibilně, jenže totálně chybí druhý pól: proč v jiných rozvrácených rodinách dítě neselže. Dobře je to vidět u drogově závislých – u každého je rozvrácená rodina. Jenže kolik je rozvrácených rodin, a žádní „drogisti“. Není příležitost tento druhý pól zachytit. Může jím být babička, hodná sousedka… V taxonomiích obecně tento druhý pól chybí. O negativních faktorech se toho ví moc, o pozitivních skoro nic.

Druhou cestou k taxonomii životních situací je systematicky pracovat s jedincem. Stavět jedince do mnoha situací, tyto situace podle nějaké teorie vytvářet. Co bude dělat, když mu dáme vyřešit, když budeme požadovat řešení v nějakém časovém tlaku – za pět minut, nebo když uděláme sociální stres (posadíme tam pár jedinců, kteří sehrají, že už řešení mají, že to nic nebylo). To provede zvláštní čertoviny, když jde o matematiku a posadí se tam pár takových děvčat… Nebo když naopak vyvoláme pohodu: o nic nejde, jsou to případy těžké, stačí aspoň něco, bylo by ale pěkné víc… To pak navodí úspěch.

Pak lze použít faktorovou analýzu. Hledáme situace. Sociální stres může být silnější než individuální, jindy zase obráceně. Jak se chová za mírně zvýšené teploty? Někdo zvládne úkol individuálně, ve skupině mu to nejde.

Takže se dělají pokusy o utřídění u jedince. Od jedince se žádá, aby uváděl nepříjemné situace, pořídíme seznam, můžeme je začít navozovat uměle. Jiná cesta: ptát se, co je nepříjemné pro lidi (v odpovědích je ale stejně jedinec schovaný). Na lidstvo se to totiž dá snáze svést.

Mají-li se uvádět situace nepříjemné, jde to poměrně ještě dobře, podstatně hůř to jde, když se chtějí vyjmenovávat situace příjemné. Ti, co jich vyjmenují víc, jsou zpravidla optimisté, kteří jsou přesvědčeni, že život drží ve svých rukou.

Všechno se to těžko zobecňuje, je třeba na to jít opět přes individuální studie.

Na závěr některé kritiky individuálních strategií: Zobecnění na skupinu je problematické. Není navázán dobře kontakt s osobou, což může hrát určitou roli: zobecňujeme pak názor, který osoba o sobě má. Tohle je problém mnoha poraden. Rodiče přivádějí dítě, že zlobí. Je těžké jim říci, ono zlobí, protože to děláte špatně. Ještě delikátnější je říci, že v tom má prsty také škola. Problémy hyperaktivních dětí (mozková poškození apod.) těžko utěšovat: „ono z toho vyroste“. Překonat názory rodičů lze však jen individuálně. A to je ale také pak konec s vědou, protože ta nemůže být o jednotlivém.

Jistou útěchou může být, že podobné problémy má i sociologie.

Citát

… V životě měníme zaměstnání a mnohdy přecházíme do jiných profesí. Věda přináší nové poznatky, objevují se nové umělecké směry, soudobá technika vytváří nová a stále složitější zařízení. To, co jsem se kdysi učil ve fyzice, chemii a řadě dalších předmětů, většinou zastaralo; moje děti se již učily jiná fakta a jiné teorie. Počítali jsme pomocí „knihy logaritmů“ – dnešní děti ovládají počítače. Neznali jsme televizi a u gramofonů jsme měnili desky každých několik minut… Ne jen změna je život, ale i věrnost ideálům je život.

VÁCLAV BŘICHÁČEK: Skautské putování po stezce životem, s. 9, Nadace FONS, Praha 1995

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie

O autorovi

Václav Břicháček

* *

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné