Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Sázka

O chlup blíže k poznání živého
 |  11. 3. 2010
 |  Vesmír 89, 152, 2010/3

Osoby:

Lewis Wolpert (*1929). Světoznámý vývojový biolog; v češtině vyšla jeho knížka Triumf embrya. Podílel se v sedmdesátých letech na rozpracování teorie poziční informace, která vysvětluje, jak se dokáže uspořádat rané embryo či základy orgánů. Díky této informaci například buňky v končetinovém pupenu „vědí“, zda mají tvořit rameno nebo ruku, a jestli ruku, kolikátý prst na ní. V pozdějším období svého života se věnuje teoretické biologii a filozofii vědy. Velký optimista, co se týče možností vědeckého zkoumání.

Rupert Sheldrake (*1942). Mnohem známější, ne jako biolog, ale skrze své populární knihy (česky Tao přírody, Váš pes to ví, Sedm experimentů, které by mohly změnit svět a další). Autor teorie morfické rezonance (formal causation). Stručně řečeno jde o teorii, že se každá nová věc odrazí na stavu vesmíru, a tím se stane známou všude. Anekdotické příklady: Když vyjde v sobotních novinách křížovka, bude ji o víkendu luštit hodně lidí. V pondělí jiná skupina lidí (sobotní noviny neviděli) vyřeší tutéž křížovku mnohem rychleji než ti sobotní – protože řešení se díky sobotním snaživcům stalo „majetkem“ či „stavem“ vesmíru. Podobně když někdo přijde na nějaký objev, vzápětí nezávisle na tom přijdou na to samé mnozí jiní.

Předmět sázky (New Scientist 8. 7. 2009):

  • Wolpert je vyzyvatelem a tvrdí: „Vezmeme-li oplozené vajíčko živočicha nebo rostliny, budeme do 1. května 2029 schopni alespoň v jednom z těchto případů předpovídat všechny podrobnosti organismu, který se z něho vyvine, včetně abnormalit.“ Z dalšího se dozvíme, že nejde vlastně o vajíčko, ale o jeho genom, a že možná trochu ujel, protože nejspíš to bude trvat ne 20, ale 40 let. Geny pochopitelně nedělají nic, jen jsou místem, kde je uložený kód pro proteiny. „Protože proteiny určují chování buněk, právě ony způsobují, že se embryo bude vyvíjet. V pozadí (vývoje) jsou tedy přece jen geny, protože ony řídí, jaké proteiny se budou vyrábět.“
  • Sheldrake kontruje: Wolpertova víra je scestná. Geny sice umožňují výrobu proteinu, avšak samy neobsahují programy či plány ani nevysvětlují vývoj embrya. Wolpert věří, že z lineárního pořadí aminokyselin v proteinu budeme jednou schopni předpovídat jeho tvar. I kdyby se tento heroický úkol podařil, staneme před úkolem předpovědět strukturu buňky z miliard interakcí proteinových a jiných molekul. Nakonec staneme před problémem poziční informace – Wolpert věří, že ji budeme schopni redukovat na standardní chemii a fyziku, zatímco Sheldrake věří v samonosnost a neredukovatelnost takových polí a hledá „nové vědecké principy“.

Blog na www.newscientist.com/article/mg20327161.100-what-can-dna-tell-us‑place-your-bets-now.html?full=true za moc nestojí, pokusme se zde věc promyslet do větší hloubky – předtím však popřejeme oběma pánům, aby se uvedeného data ve zdraví dožili – a my s nimi.

Wolpert může mít pravdu: sekvencování bude do té doby superrychlé a snad bude postačovat i DNA z jediné buňky (jistě tím nezničíme samu zygotu, ale třeba počkáme a vezmeme bez způsobení škody buňku z raného embrya). Dostaneme dlouhý sled nul a jedniček, a teď nastává otázka co s tím. Naprosto čisté řešení by se rovnalo situaci z Lemovy povídky Pánův hlas: Z vesmíru zachytíme digitální informaci a nějak přijdeme na to jak ji rozluštit. Podobně známý je příklad o tom, jak Marťanům pošleme sekvenci tygřího genomu a oni si „vyrobí“ tygra. Srovnejte s řadou nul a jedniček sejmutých z jakéhosi CD: Máte rozhodnout, zda jde o muziku nebo obraz, navíc jakou muziku či obraz. Kdybyste měli k ruce počítač s CD přehrávačem a příslušným softwarem, přijdete na to jedna dvě.

My ovšem v r. 2029 nebudeme v situaci Marťanů, protože, obrazně řečeno, budeme znát i klíč (jako v případě počítače, který čte CD). Patrně budeme mít k dispozici ohromnou databázi korelací mezi pořadím bází v genomu a jejich fenotypovými projevy (navíc v předvídatelném prostředí). Budeme tedy v pozici člověka, který ví, že má před sebou notový záznam jisté skladby, dovede tento záznam číst a rozpozná na něm odchylky od čehosi, co bude nazývat standardem. Takže u lidského embrya se pozná, že to bude třeba běloch (pardon, „kavkazec“, jak se teď píše tu i onde), muž, vlasy bude mít ryšavé, bude vysoký (při dietě, jakou mají dnes jeho rodiče) asi 185 cm, bude mít sklon k obezitě a kolem padesátky k cukrovce. Možná už půjde odhadnout pravděpodobnost, s jakou se mu bude kazit chrup. To vše na základě korelací s případy z databáze a za předpokladu, že dokážeme odhadnout, v jakých podmínkách se bude odvíjet jeho života běh: jistě se na něm může dost odrazit třeba hladomor, zlý pedagog, drastická nehoda apod., a to už z genomu nevyčteme – tak jako onen muzikolog neodhadne, jak bude zkoumaná skladba předvedena na příštím Pražském jaru, neví‑li nic o dirigentovi, orchestru ani obecenstvu. Kolik dobra a kolik trápení už i takto omezené poznání přinese, se neodvažuji odhadnout. Poukažme ještě na to, že Wolpertova analýza bude ahistorická. Je jedno, v jaké době a souvislostech budeme genom „číst“.

Sheldrake upozorňuje na to, že živá bytost funguje v zápoji všech, kdo tuto planetu náhodou sdílejí ve stejné době; také že věci minulé zanechávají nesmazatelnou stopu – jako něco, co se pamatuje, traduje nebo bylo zapomenuto. Nemusíme hned věřit na morfickou rezonanci: síť provázanosti na mnoha úrovních živého – třeba ekosystém proteinů v buňce nebo bakterií v půdě – je dostatečně známá a nedokážeme ji odhadnout, i kdybychom znali genomy všech zúčastněných živáčků. To právě kvůli historickým vtiskům či zkušenosti, kterou si taková síť nese z minula. Můžeme Wolpertovi kontrovat, že na základě této zkušenosti dokáže tělo číst ve svém genomu a vyhledávat v něm relevantní informace mnohem kvalifikovaněji, než bude kdy schopna kterákoli databáze. Koneckonců je v tom cvičeno řetězem předků už po nějaké 4 miliardy let.

Zkusme si tipnout: Nevyhraje ani jeden z obou pánů, ale pat to také nebude. Budeme možná opět o chlup blíže k poznání živého. Věřme jen, že doba bude přát uzavírání dalších podobných pošetilých sázek.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné