Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Orientalisté a jejich nepřátelé

Intelektuální křížová výprava, která se nekonala
 |  11. 2. 2010
 |  Vesmír 89, 88, 2010/2

V roce 1978 vydal Edward Said knihu „Orientalismus“, která se rychle stala klasickým, ve své podstatě kultovním dílem lidí zabývajících se Orientem, jímž se tradičně rozumí pás islámských zemí mezi Íránem, Arábií a severní Afrikou. Toto důležité dílo, které má už třicet let významný vliv nejenom na arabské přijímání Evropy, ale i na způsob, jak se díváme na evropské muslimy, bylo konečně vydáno také v češtině. Jde přitom o knihu, která byla veřejností nadšeně přijímána, ale řadou orientalistů včetně některých arabských učenců považována za deformovanou a škodlivou. Hlavním motivem této jednostranné knihy, která téměř opomíjí německý, ruský i arabský orientalismus, je teze, že studium orientálních zemí je něco jako intelektuální křížová výprava – podceňování islámské kultury spjaté s neokolonialismem.

Již záhy poté, co kniha vyšla, upozorňovala skupina orientalistů na desítky závažných věcných chyb, například na Saidův názor, že islám nejprve dobyl Turecko, a pak teprve severní Afriku. Said tyto kritiky přehlížel a nesprávné údaje odmítal opravit. Mezi jeho největší oponenty patřili filosof a sociolog Ernest Gellner a arabista Robert Irwin, který nedávno vydal knihu „Pro radost z poznávání. Orientalisté a jejich nepřátelé“ (For Lust of Knowing. The Orientalists and Their Enemies, 2006). Irwin se na základě vlastní zkušenosti naopak domnívá, že většina západních orientalistů byli nadšenci okouzlení Orientem, který jim poskytoval něco, co Západu scházelo. Úspěch Saidovy knihy byl do značné míry dán evropskými, zejména levicovými intelektuály, kteří ji využívali ke kritice svých vlastních vlád a, jak Irwin uvádí, i hloupým a zaujatým způsobem, jakým zejména americká média informují o konfliktu mezi Izraelem a Palestinci.

Kdo byl Edward Said?

Said zemřel nedávno, v roce 2003. Měl mnoho přátel a ještě víc obdivovatelů. Byl to hezký, dobře oblečený muž s příjemným hlasem, který zvyšoval jen v politických debatách o sionismu nebo zkorumpovanosti palestinské samosprávy. Narodil se r. 1935 v Jeruzalémě, a to nejspíš proto, že se jeho rodiče báli horších porodnic v Káhiře. Jeho rodina žila v Egyptě a Libanonu a měl americké i egyptské občanství. Sám se považoval za Palestince, což je přinejmenším problematické. Velice se však ztotožňoval s utrpením svého zvoleného národa. Vyrůstal v bohaté rodině, kde se arabsky mluvilo jenom se služebníky. Vzdělání získal v egpytské Victoria College, kde byla arabština zakázána.

Rebelantský Said býval odsuzován k fyzickým trestům, které někdy vykonával školní prefekt, později známý jako herec Omar Sharif. V americkém Princetonu a Harvardu se pustil do oslnivé kariéry učence a později se stal profesorem na Columbia University, ale sám sebe vnímal spíš jako outsidera. Teprve kolem roku 1970 začal studovat arabskou literaturu v originále. Jeho dřívější práce se týkaly Josepha Conrada i způsobu, jakým se v Lawrencových „Sedmi sloupech moudrosti“ zdánlivě dokumentární popis války v poušti mění v epos osobního hrdinského zrání.

V roce 1973 překročily egyptské jednotky Suezský kanál a snažily se dobýt nazpátek Sinajský poloostrov. Izraelská armáda odvážnými manévry obklíčila egyptská vojska. Zaskočení a ponížení arabští šejkové přivřeli ropné kohoutky a nastala první naftová krize. V zoufalé atmosféře roku 1973 začal Said psát svůj „Orientalismus“. Nešlo jenom o porážku egyptské armády, ale pro něj hlavně o úder palestinskému osvobozeneckému hnutí. Tady je nutné se zastavit. Egyptská armáda byla podporována Sověty a izraelská Američany. Aby Američané mohli na domácí scéně zdůvodnit velkorysou pomoc židovskému státu, potřebovali jednoznačný a nekomplikovaný popis nepřítele. Výsledkem je, jak Irwin uvádí, „mimořádně nespravedlivý“ mediální obraz palestinské otázky, který sice vznikl před třiceti lety, ovšem pokračuje dodnes.

V atmosféře palestinské nemohoucnosti, ale i špatného amerického zpravodajství je nutné vidět hlavní impulz k sepsání knihy, a nejspíš také důvody, proč někteří Palestinci tak radostně oslavovali např. útok z 11. září 2001. Myslím, že pokud nepochopíme, že Saidův „Orientalismus“ je především vášnivou obhajobou trpícího lidu, budeme knihu číst tak, jak se tváří – jako vědeckou a historickou studii. Právě v její nenápadné emocionalitě, a nikoli v učenecké pečlivosti, dnes vnímáme hlavní důvod, proč se stala „kultovním titulem“.

Toto narychlo a v hněvu napsané dílo je přesto mimořádně cenné, protože odkrývá to, co k sobě Evropa a Orient cítí a čím se cítí být zraňovány. Na evropské straně jde o nejméně dvě století zoufalé vojenské obrany proti osmanskému imperialismu. Kdyby padla Vídeň, dobyli by Turci Prahu a proměnili by svatovítskou katedrálu v největší českou mešitu? Měli bychom zde svá islámská poutní místa, podobně jako mají obyvatelé Budapešti na Růžovém vrchu hrob zázračného derviše Gil Baby?

Na druhé straně leží dějiny evropského kolonialismu v severní Africe a na Blízkém východě či snahy o ovládnutí Persie, tedy živá historie týkající se zejména arabského světa po roce 1880. V tomto pohledu nemají vzájemné křivdy žádného počátku ani konce. Co bylo horší? Dareiův a Xerxův útok na antické Řecko, nebo dobytí Persie vojsky Alexandra Makedonského? Na takto staré otázky se můžeme ptát a porozumět si, ale nejspíš to není možné u moderní poválečné historie, kde křivdy a pocity méněcennosti jsou příliš živé.

Saidova kniha tak člověka vede spíš k otázkám o vzájemném působení a obohacování Orientu a Okcidentu. Proč je současné Turecko víceméně sekulární stát a stojí o členství v NATO? Možná si Turci už v 16. století uvědomili, že pokud se chtějí postavit benátskému loďstvu, musí se naučit odlévat stejně dobré kanóny. Podobně i moderní odklon Egypta od Sovětů k Američanům byl nejspíš způsoben vědomím, že sice ruská povaha je jim v něčem bližší, ale skutečnou vojenskou a technologickou moc drží v rukou Američané. Evropa a Orient se sice navzájem obohacují nejméně tři tisíciletí, nicméně v nešťastné povaze tohoto svazku je to, že obvykle nejprve přicházejí vojska a zbraně, pak teprve kultura.

Chceme-li se však vyhnout těmto obecným a zjednodušujícím tvrzením a vrátit se k reálnému pocitu toho, co se mezi námi a islámem děje, jsme automaticky postiženi arogancí a vrozeným pocitem převahy. Jako příklad můžeme uvést největší dílo orientalismu minulého století, jímž je obsáhlá „Encyclopaedia of Islam“ (1913–1938). Bereme jako vcelku samozřejmé, že evropští učenci píší podobná díla, ale představte si to z druhé strany. Co kdyby největší „Českou encyklopedii“ vydala skupina Filipínců, ba co hůř, kdyby komentáře k Bibli kralické sestavili nějací bezvěrci z východního Turecka? Nemusíme ani nic špatného dělat, stačí už jenom to, že autoritativně komentujeme svatá písma jiných věr.

Záhadná káhirská stopa

A co se dá říct o českých orientalistech? Kromě jednoho velkého jména – Aloise Musila – máme napůl zapomenutého českého cestovatele Antonína Steckera (1855–1888), který doprovázel německého dobrodružného cestovatele Gerharda Rohlfse při jeho pokusu najít spojnici mezi Tripolskem, oázou Kufra a nilským údolím. Geograf J. Kunský hodnotí Steckera jako jednoho z nejvýznamnějších českých cestovatelů-objevitelů všech dob, protože se na rozdíl např. od E. Holuba ocital v krajích, zejména kolem jezera Tana, které Evropanům nebyly známy. O jeho významu svědčí i Bismarckovo přání, aby Stecker přijal německé občanství. Irwin však uvádí i značně záhadnou stopu židovského učence Paula Krause, který pocházel z Prahy, ale později žil v Berlíně a Paříži. Jeho melancholický génius se údajně blížil šílenství. V říjnu 1944 nalezl slavný historik A. Hourani Krausovo oběšené tělo v koupelně jeho káhirského bytu. Mluvilo se o politické vraždě, ale spíš to byla sebevražda.

Vracíme se ze saharské expedice. Velmi dobře víme, co jsme cítili. Není to Saidův orientalismus, ale Irwinův údiv. Nejeli jsme přece kolonizovat ani se vyvyšovat, ale divit se a poznávat.

Literatura

Robert Irwin: For Lust of Knowing. The Orientalists and Their Enemies, Allen Lane, Penguin Books 2006

Edward Said: Orientalism (1978); v překladu do češtiny Orientalismus, Paseka, Praha 2008

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné