Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Křesťanství, islám, judaismus

Ad Vesmír 89, 60, 2010/1 a 88, 792, 2009/12
 |  11. 2. 2010
 |  Vesmír 89, 73, 2010/2

[…] Kardinála Vlka si vážím jako člověka s pevnými morálními zásadami. Rozumím i jeho postoji k militantnímu islámu, který už dávno nezastírá své ambice stát se vládnoucím náboženstvím i v Evropě a Americe. Hovořím o militantních zločincích, kteří se islámem spíše jen ohánějí, aby zmátli své jednodušší souvěrce, nikoli o poctivě věřících muslimech, kterým je vraždění a fanatismus cizí.

Apel na kořeny Evropy je věc velice ošidná. Nikdo nechce popírat judeokřesťanské tradice, ale tyto tradice nejsou prokazatelně tím, čím bychom se jako Evropané měli nějak vyvyšovat nad okolní svět. Těžko někdo přesně spočítá všechny oběti běsnění středověkého, či dokonce novověkého křesťanství a jeho intolerance, a porovná je s obětmi běsnění vyznavačů islámu. Ale nejde tu vlastně o porovnání, počty obětí obou náboženských směrů jsou ve skutečnosti stejně děsivé.

Pokud se hovoří o morálních přednostech křesťanství a jeho přínosu kultuře, pomineme-li řádky předchozí, musíme konstatovat, že prakticky stejné morální zásady přinášejí i jiná náboženství, jakkoli někdy ve své podstatě odlišná. Snad nejlépe ze srovnání vychází buddhismus a jistě by se dalo uvažovat i o nejasných buddhistických kořenech reformovaného judaismu, tedy křesťanství. I společnosti víceméně (z křesťanského hlediska) ateistické však vykazují stejné a porovnatelné zásady soužití a morálky; samozřejmě že existují i rozdíly, ale je diskutabilní, zda jsou přednosti vždy na straně křesťanství.

Přečtete-li si Korán, najdete v něm většinou stejné myšlenky jako v Bibli nebo spisech judaistických. Koneckonců vyzdvihujeme-li judeokřesťanské kořeny Evropy, zapomínáme (mnohdy úmyslně!) na judeokřesťanské kořeny islámu, což jistě potvrdí každý arabista nebo poctivý teolog. O čem tedy hovoříme? Odlišujeme se nějak?

Ve skutečnosti jde nikoli o náboženské spisy a hlásání morálních ideálů, ale o míru agresivity té které společnosti. Období nelítostné agrese má již křesťanství za sebou (a expanze ateismu je toho následkem), věda ke své existenci náboženství nepotřebuje (což se někdy pokrytecky zlehčuje), a tak je třeba svůj postoj k militantnímu islámskému hnutí stavět na jiných apelech, než je apel náboženský. Odpor proti netolerantnímu řádění vrahů jakékoli (i žádné) víry musí být postaven na společném jmenovateli vyznavačů jakéhokoli náboženství i ateistů. Vyzdvihování křesťanských tradic (tzv. duchovnost čili míra přihlášení se ke křesťanství) je v současné době spíše nemístné a působí jako vyznání slabosti vůči bezohlednosti těch, kteří ve skutečnosti jednají naprosto v rozporu s tradicemi islámu i v rozporu se slovy Koránu. Knihou i vírou vycházející z totožných judeokřesťanských tradic, ke kterým se hlásí Evropa.

Pro člověka, který se zajímá o země jihovýchodní Asie, a zejména Malajsie, je bolestné zjištění, že dříve tak nábožensky tolerantní a pokojná země stále více podléhá islámskému běsnění a fanatizaci vzájemných vztahů v zemi žijících etnik. Záminky k násilí, zejména proti křesťanům, není těžké najít pro ty, kteří sledují dění v sousedních i vzdálenějších zemích. Radikalizace muslimů v sousední (a etnicky blízké) Indonésii nebo na Filipínách je pro malajské muslimy čím dál tím lákavější, ať už jako víra sama nebo jako prostředek zahánějící nudu v poměrně vyspělé společnosti.

Problém používání slova Alláh pro křesťanského Boha je jistě v podstatě směšný. Každý uvažující křesťan nebo muslim dobře ví, že islám i křesťanství (a také judaismus) mají společné kořeny. Starý zákon je pro všechna tato náboženství společný – Bůh Abrahamův je totožný s Alláhem Ibrahimovým, Ježíš je jedním z Alláhových proroků, dokonce i nefilolog pozná, že Eloh(im) Starého zákona je Alláhem islámu. Slovo Alláh neznamená nic jiného než Bůh, a proto jsou útoky proti křesťanům stupidní.

Hypoteticky by podobný problém mohl nastat i velmi blízko nás. Na křesťanské Maltě je slovo Alláh běžným označení křesťanského Hospodina.

Ovšem maltština jako jazyk je historicky  vlastně arabským dialektem, takže těžko lze tomu bránit.

Na druhé straně je ovšem třeba přiznat, že malajština má pro označení Boha i jiné slovo. Je to slovo „Tuhan“, kterému odpovídá spíše slovanské Hospodin (nebo Pán, s velkým písmenem). Slovo se liší od obecného „tuan“ (pan) pouze pravopisem. Mají tedy tolerantní křesťané možnost označovat svého Boha jinak než koneckonců arabským slovem Alláh, které přišlo do Malajsie spolu s islámem.

Závěrem ovšem docházíme k názoru, že je-li důvodem k vraždění a nenávisti jméno Boží, pak je něco podivného i na samotné naší víře v imaginární entitu boží.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kultura

O autorovi

Lubor Mojdl

Ing. Lubor Mojdl (*1944) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Pracoval v několika pivovarech, kromě jiného i v Etiopii. Od roku 1990 se věnuje technické a poradenské činnosti v nápojovém průmyslu. Zajímá se o obecnou a srovnávací lingvistiku, slavistiku, austronesistika aj. E-mail: lubor.mojdl@volny.cz

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné