Neexistující al-Andalus aneb Jak (ne)hovořit o islámu

S publikacemi o islámu se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Platnost tohoto tvrzení si uvědomíme o to jasněji, podíváme-li se, kolik u nás vychází titulů věnovaných jiným náboženstvím. Vzrůstající zájem o islámskou problematiku ostatně hodně vypovídá i o naší společnosti, což se odráží i ve skladbě vydávaných titulů. Najdeme mezi nimi jak práce seriózní (díla vědecko-populární či přímo akademická), tak kontroverzní, ať už tento eufemismus označuje tituly „islamofobní“ (či politicky korektněji „islamoskeptické“) nebo propagandistické. Dovolíme-li si trochu paušalizace, tak obecně platí, že je-li kniha „seriózní“, pak není „kontroverzní“, a naopak. Že toto pravidlo neplatí zcela důsledně, o tom nás může přesvědčit nedávno vydaná útlá publikace, jejíž název míří přímo k jádru výpovědi, a to Neexistující al-Andalus, s podtitulem Jak intelektuálové znovu vymýšlejí islám.

Nejde o první „islámský“ počin brněnského nakladatelství L. Marka, neboť nedávno vydalo pozoruhodnou publikaci zaměřenou na středověkou Andalusii, a to monografii předního současného odborníka na dějiny arabské vědy, španělského profesora Juana Verneta, nazvanou Arabské Španělsko a evropská vzdělanost (Brno 2007, ISBN 978-80-86263-98). V této erudované a akademicky nestranné knize nalezne zájemce mj. výklad věnovaný filozofii, literatuře i rozličným disciplínám přírodních věd (např. astronomii, optice, fyzice a medicíně). A do třetice všeho dobrého: Již před pěti lety stejné nakladatelství vydalo výběr esejů předního současného španělského spisovatele a myslitele Juana Goytisola, který beletrizující formou seznamuje čtenáře s vybranými projevy islámské civilizace v Maroku, Egyptě a Turecku (Za Gaudím v Kappadokii a jiné eseje, Brno 2005, ISBN 80-86263-67-3). Ostatně jen Goytisolův životní příběh by vydal na román. Jeho ideová cesta od marxismu k islámu nám může připomenout mediálně proslulejšího Rogera (dnes Radžá’) Garaudyho; je tu však jeden podstatný rozdíl. Zatímco Garaudy se přiklonil k islámu jako náboženství, Goytisola fascinuje především jeho aspekt civilizační. Možná i proto se v jeho esejích nedozvíme o zákoutích muslimské teologie a právní kazuistiky, ale o to radostněji a přesvědčivěji vykreslují to, co dělá v očích západních pozorovatelů i turistů islám islámem – tedy projevy jeho lidové religiozity a kultury.

Ještě pozoruhodnější je to, že Arabské Španělsko, Neexistující al-Andalus i Gaudí v Kappadokii mají nejen stejného nakladatele, ale i stejného překladatele, Jiřího Kasla, neboť jen stěží bychom našli tři jiné publikace, které by se na otázky islámu a muslimů dívaly z tak rozdílných úhlů jako uvedená díla. A také jejich autoři, „maurofilní“ Juan Goytisolo, „akademický“ Juan Vernet Ginés i „islamokritická“ Rosa María Rodríguez Magda, sotva naleznou stejný okruh „fanoušků“. Přečteme-li si však všechny tři, dozvíme se hodně nejen o islámu, ale i o mechanismech, které náš pohled na toto náboženství formují.

Neexistující al-Andalus představuje sbírku esejů a úvah (oceněnou mezinárodní Jovellanosovou cenou), a proto se nejprve zamysleme nad tím, co spojuje její tematicky tak rozdílné části. Je to právě otázka, jak (a proč?) bývá islám mytizován (na příkladu Andalusie), a naopak jak (a proč?) bývá démonizován. Jinými slovy, jak psát a nepsat (!) o islámu. Čtenář už jistě tuší, že nejde o čistě akademickou otázku, neboť žádné jiné náboženství nevyvolává tolik emocí jako právě islám, a vyhnout se jim není dost dobře možné; tedy odmyslíme-li si vědce, kteří se islámem zabývají profesionálně, ale ani u nich se to často bez emocí neobejde. Jestliže jich islám vyvolává takovou spoustu, pak je celkem přirozené, že se stává předmětem všemožných polemik od kultivovaných organizovaných diskusí po velmi živelné pře na internetu, jimž odpovídá nejen dikce, ale bohužel i slovník. Otázkou jistě není, zda o islámu debatovat či nikoliv, neboť záporné čili tabuizující stanovisko neuslyšíme ani u muslimské reprezentace, ale jak?

Po roce 2001 se na našem knižním trhu objevila řada sborníků s islámskou tematikou. Snad nejreprezentativnější, a to jak po stránce zastoupených autorů, tak rozsahem, bylo monotematické „islámské“ dvojčíslo revue Prostor (69–70/2006), jehož úvodník, nazvaný Zápas o duši Evropy pokračuje, zakončil šéfredaktor Milan Hanuš výstižnými slovy: Jak vidno, zápasu o duši Evropy a srdce Západu se nelze vyhnout tím, že škrtneme zmínku o křesťanství z návrhu evropské ústavy, zavedeme politickou korektnost a vyšleme trestnou výpravu do zemí Blízkého východu. Vyhodíme-li onu zapomenutou otázku oknem, exploduje nám přede dveřmi…

Islám přitahuje značnou pozornost, avšak často slouží jen jako východisko k mnohem širším úvahám. Čím více budou kritikové islámu okřikováni, že jejich počínání je nepatřičné, s tím větší vervou se budou do debaty pouštět a tím bude debata také bouřlivější a emotivnější. Chceme-li debatu věcnou a slušnou, můžeme však zase velmi snadno skončit u nešťastné politické korektnosti, které se, jako nebezpečné chorobě, zevrubně věnuje i recenzovaná publikace.

V přístupech k islámu můžeme vypozorovat dvě extrémní tendence. První se pod heslem respektu a tolerance snaží o pochopení tohoto náboženství a vstřícnost k němu i za cenu toho, že některé otázky se nenastolují, jistá témata se neotevírají a na určité námitky je lepší zapomenout. Druhý extrém pak ve stylu „padni komu padni“ hlásá kritičnost a otevřenost za každou cenu i tam, kde to může muslimy ranit či rozhněvat. Oba uvedené přístupy jen pramálo napomáhají věcnosti, neboť první buduje malebné a harmonické, leč poněkud aseptické prostředí, které bývá obvykle velmi náchylné k nemocem, a to i v duchovním slova smyslu. Druhý zase vede k osočování, kdy se dotčenými city podnícené argumenty stávají výzvou i pro druhou stranu. A ocitáme se v začarovaném kruhu, o němž se může čtenář velmi snadno přesvědčit mj. v internetových debatách o islámu.

Ale ani snaha o nestrannost, diktovaná buď vědeckým přístupem či, naopak prostou neznalostí spojenou s upřímnou snahou o porozumění, ještě nemusí automaticky znamenat, že dotyčný nebude „vtažen do hry“. Názorně to dokazují například opakované útoky na orientalisty, kteří údajně „dělají muslimům advokáty“, „politické korektnosti obětovali vlastní vědeckou poctivost“, popřípadě „lakují islám na růžovo“ atd.

Přitom je třeba mít neustále na mysli, že polemiky o islámu a muslimech vyvolává poměrně uzavřená množina kontroverzních bodů, která ani zdaleka nepokrývá celou škálu teologicko-právních či civilizačních aspektů tohoto náboženství. Na některé z nich můžeme narazit již v obsahu Neexistujícího al-Andalusu, kde kromě historické polemiky, jež dala knize jméno, nalezneme kapitoly Všeobecná deklarace lidských práv versus islámské deklarace práv člověka, Co zakrývá islámský závoj a také Terorismus. Sebevražda jako akt sabotáže. Není příliš podstatné, zda čtenář s autorkou esejů souhlasí (nebo se nechá přesvědčit), což se v případě autora tohoto recenzního článku nestalo. Důležitější je věcná a pronikavá argumentace, která spolehlivě nutí k zamyšlení i ty, kteří s ní nesouhlasí. Spíše nežli poskytnout připravený soubor odpovědí tak dokáže přemýšlivého čtenáře „naježit“ otazníky, čímž jen dokládá, jak spletité může být hledání pravdy na místech, kde se prolíná historie s náboženstvím a naopak.

Rosa María Rodríguez Magda svá východiska naznačuje již v úvodu (s. 6–7), kde se mj. dočteme: Chci jasně říct, že když mluvím o al-Andalusu, nechci se zabývat islámem jako takovým, ale jeho mytologizací, k níž dochází na Západě, jako protipólem jeho démonizace, což jsou postoje, jež mají oba daleko k jeho rozvážnému posouzení. Jak jsem napsala jinde, islám si jako náboženství zaslouží veškerý respekt. […] Nechci ani hodnotit jeho mezinárodní geopolitický rozměr, ale analyzovat, jak se na Západě přemýšlí o problematických otázkách, které s sebou přináší stále větší přítomnost muslimských komunit na jeho území, zvláště pokud jde o tradice, hodnoty, vlastní kulturu a evropský demokratický systém. A byť se výklad nevyhýbá citlivým místům a patrně mnohé (nejen) muslimy „nadzvedne ze židle“, není důvod autorce tato slova nevěřit.

Avšak bez ohledu na to, zda s ní souhlasíme či nikoliv, hlavní výtka recenzenta směřuje k rozdílné kvalitě jednotlivých částí knihy. Zatímco taková „stálice“ polemik s muslimy, jako je „žena a islám“, zde působí povrchně a černobíle, tak úvodní část, nazvaná Ideologické využívání mýtu al-Andalusu, může přimět k zamyšlení i ty čtenáře, kteří již o islámu leccos vědí. Otevírá totiž řadu složitých a citlivých otázek, nejen jak to vlastně bylo s onou tradovanou náboženskou tolerancí a kolik (a zda vůbec) Západ dluží arabsko-muslimské vědě. Z tohoto vrcholu se však jako na horské dráze dostaneme až na závěr, mj. ke kapitole Islámský terorismus a džihád, představující naopak určitý propad. Ostatně už samotný záměr rozebrat na „pouhých“ sto čtyřiceti stranách tak širokou tematickou škálu má jistá úskalí.

Vraťme se však závěrem k naznačené otázce, zda v praxi existuje nějaká možnost, jak být k islámu a muslimům kritický a zároveň si udržet opravdový (a nejen deklarovaný!) respekt k předmětu kritiky. Domnívám se, že takový přístup existuje, a dokonce si jej můžeme vypůjčit od muslimů samotných. Jmenuje se „střední cesta“, arabsky taríq alwasat. Tento duchovní koncept nastíněný již v Koránu představuje jádro islámské etiky. V tom nejhlubším slova smyslu však představuje univerzální krédo, které v různých obměnách nalezneme prakticky ve všech náboženstvích. Rozumí se jím cesta vyváženosti, vyhýbající se nesprávným krajnostem na obou stranách, která nám může pomoci kultivovat dialog o islámu. Zároveň nám poskytne pohled na toto náboženství i civilizaci s ním spojenou, který není ani černobílý, ani růžový, či dokonce v barvě khaki.