Koho to táhne k pólům?

Proč strávili zimu 1593–1594 v zálivu Bellsund na arktickém ostrově Špicberky (souostroví Svalbard) Mithein a jeho společníci Ivan Petrov, Vapa Panov a Galaktion Kabachev? Jako památka na tento pobyt na dalekém severu zůstala jen jejich jména a zmíněné letopočty vyryté do kusu dřeva (dnes v muzeu v Barentsburgu). Podle dalších artefaktů nalezených na místě Pomorské stanice v Bellsundu se můžeme domýšlet, že tito muži lovili zvěř a ryby, ale našli si čas i na šachy nebo hru v kostky. Proč však pobývali na této výspě? Zastupovali zájmy Ruska na tehdy ještě (západnímu světu neznámém) Svalbardu, podobně jako to dělali horníci v osadách Grumant, Barentsburg a Pyramiden ve 20. století? Byli zde za trest, nebo šlo prostě o vzdálený lovecký revír? To se už asi nedozvíme.

Naštěstí ne všechny osudy lidí, které to táhne z nějakého důvodu na daleký sever nebo jih, zůstanou ztraceny, i když mnohdy k jejich zachování pomohla velká náhoda. Vždyť co bychom dnes věděli o Janu Welzlovi (1868–1948), rodáku ze Zábřehu na Moravě, který přešel Sibiř od jihu až k Severnímu ledovému oceánu, usadil se tam a třicet let se živil lovem, velrybářstvím a obchodováním, kdyby někdy kolem roku 1922 nebyl vyhoštěn z Ameriky do Evropy, kdyby se bez prostředků nepustil do sepisování svých příběhů a kdyby novináři jeho upravené vyprávění nepřipravili k vydání? A možná právě nepřesnosti vzniklé přepisem Welzlovy neumělé češtiny do literárního jazyka lidmi neznalými severu přispěly k velké popularitě jeho děl u nás i v zahraničí. Knihy Třicet let na zlatém severu, Po stopách polárních pokladů, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, Strýček Eskymák a Hrdinové Ledového moře byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se inspirací pro řadu svobodomyslných vandráků. Proč však při své cestě k Severnímu ledovému oceánu nesmyslně kličkoval Sibiří? Proč se usadil na Novosibiřských nebo Ljachovských ostrovech? Co víme o lodi, se kterou měl v roce 1921 nebo 1922 ztroskotat? Proč se po návratu do Ameriky v roce 1929 nedostal už na svůj zlatý sever? Jaký měl zisk z knih napsaných na základě jeho vyprávění? Kdy a jak zemřel a kde je pochován? Chcete-li se poučit o životě Jana Welzla, sáhněte po knize Martina Strouhala: Svoboda pod bodem mrazu. Příběhy a záhady, které zanechal největší český polárník Jan Eskymo Welzl. Autor se snaží co nejvěrněji vykreslit portrét Eskyma Welzla a popsat motivy jeho konání, životní pouť, co z ní se zrcadlí v knižních příbězích a jak jejich zveřejnění onu životní pouť ovlivnilo. Využívá k tomu mnoho dobových dokumentů, rozhovorů s pamětníky a znalci místních poměrů i poznatků nadšených „welzlologů“. Nebojte se, jeho pátrání nepřineslo žádná skandální odhalení a mnoho událostí nám zůstává nadále skryto, potvrdilo se však Welzlovo pábitelství, touha po svobodě a schopnost postarat se o sebe v těžkých přírodních podmínkách – tedy přesně to, co na Welzlovi od dětství obdivujeme.

Druhá novinka do knihovničky polárníka popisuje příběh ruského cyklisty Gleba Travina vyprávěný ruským novinářem A. A. Charitanovským. Zatímco Welzl šel na sever na konci 19. století, aby byl sám sobě pánem a našel kousek klidného místa k svobodnému životu, Gleb Travin se tam vypravil, aby vykonal vlastenecký sportovní čin. A nebyl to čin ledajaký, v letech 1928 až 1931 objel na kole hranice tehdejšího Sovětského svazu. Pro polárníky je v této souvislosti zajímavá právě ta část cesty, která se zasloužila o název knihy a která vedla po hranici od Murmansku přes Archangelsk, Narjan Mar, Jugorskyj Šar, Dikson, deltu řeky Leny, Ruské Ústí, Uelen na Čukotce až do Petropavlovsku Kamčatského. Jako památka existuje knížka s razítky sovětů (místních samospráv) navštívených míst a Charitanovskij ještě v šedesátých letech, kdy knihu napsal (přesné vročení v českém vydání chybí), našel pamětníky, kteří odvážného sportovce na různých místech jeho pouti potkali. S Welzlem se potkat nemohli, protože ten v letech 1928–1929 pobýval v Československu a zpět na zlatý sever se už nevrátil.

Aby byl výčet motivů pro návštěvu polárních krajů co nejúplnější, je třeba zmínit ještě jeden přírůstek polárníkovy knihovničky: životní příběh vědce a význačného současného českého polárního badatele Pavla Proška, profesora Masarykovy univerzity v Brně. Ten se zasloužil o založení České antarktické polární stanice Johanna Gregora Mendela (dokončené v roce 2006). Leží na ostrově James Ross na západ od Antarktického poloostrova a jde o jedinou antarktickou stanici vlastněnou univerzitou – to je však dáno tím, že v České republice neexistuje specializovaný ústav na výzkum polárních oblastí, jako je tomu v jiných státech.

Zatímco Strouhal a Charitanovskij rekonstruují příběhy svých hrdinů na základě útržkovitých informací, J. Čuřík měl situaci jednodušší, protože s Pavlem Proškem mohl rozmlouvat. Přesto těm, kteří toho o českých aktivitách v Antarktidě mnoho nevědí, doporučuji začít číst od petitem tištěných dodatků na konci knihy. Potom si přečtěte konec rozhovoru o úskalích, která bylo nutné při zakládání antarktické stanice překonat. A až si položíte otázku, co Pavla Proška do Antarktidy přivedlo a zda to náhodou nepatřilo už k jeho dětským snům, dočtete si knihu celou. Při tom vás jistě napadne mnoho dalších otázek, na které v knize nezbylo místo... Nevadí, i nové generace mohou hledat střípky do mozaiky…

Všechny tři postavy mají jedno společné: aby se dostaly do polárních krajů, musely vzdorovat nějaké nepřízni – Welzl bloudil bez map, Travin si zvolil pro svou cestu kuriózní dopravní prostředek a Prošek musel myšlenku polárního výzkumu prosadit v středoevropské zemi bez přístupu k moři a bez „polárních“ institucí.

Krajánci hledající svobodu a živobytí, sportovci i vědci, to je reprezentativní vzorek návštěvníků polárních krajin (tedy pomineme-li turisty a trestance, o nichž v poslední době žádná kniha nevyšla). Jen po nemnohých zbyly v knihách zapsané příběhy, většina zmizela a zanechala po sobě nanejvýš stopu v podobě klajmovací značky nebo ztracené hrací kostky…