Kniha o matematičce, nikoli o matematice

Čtvrtý svazek ediční řady Žena a věda je čtivě napsaný, čtenář se nad ním opravdu nenudí a recenzent má dost velký problém, kam ho zařadit. V poděkování označila autorka svou knihu za historickou práci. Není to úplně přesné, čekáme-li pod takovým zařazením věcnou studii s přehledy, souhrny a časovými tabulkami. Osoby, které příběh prožívají, vypadají na to, že by to měla být kniha o matematice (a snad i trochu o paleontologii). Je ale pravda, že přímo o matematice se čtenář nedoví vlastně nic a případní odpůrci vzorečků se nemusí bát, že by je kniha omezovala v jejich pohodlí. A to i přesto, že autorka sama je matematička a pedagožka, a pokud by do knihy vsunula nějakou matematiku, jistě by věděla, o čem píše.

Nejvíc ze všeho jde zřejmě o román běžného, klasického typu, s příslušnou dávkou emocí (někdy až trochu nad ni, ale to je dáno spíš prostředím a hlavní hrdinkou) a s příběhem i postavami, které se vyvíjejí v souladu s pravidly románu. Jen v něm vystupují, prožívají úspěchy, neúspěchy, lásky i intriky lidé, jejichž jména zná každý vysokoškolsky vzdělaný matematik. To ale není všechno, do určité a ne zrovna malé míry je kniha také historicko-sociálním příběhem vypovídajícím hlavně o Rusku 19. století, ale i o Německu, Francii a dalších zemích, o pomalosti pokroku a nedočkavé snaze trochu ho popohnat. Takže o vědě v užším smyslu tato kniha skoro nevypráví, o vědcích a jejich světě, o tom, že i oni jsou jenom a jenom lidé se vším, co k tomu patří, už je mnohem víc. Zřejmě je potřeba takovou knihu čas od času veřejnosti nabídnout a Soňa Kovalevská jako hrdinka se k tomu hodí nad jiné dobře.

Začněme tím, že shrneme několik základních skutečností – ne z románu, ale z historie, tak jak se věci udály. Sofia Vasiljevna Korvinová‑Krukovská se narodila v roce 1850 v Sankt Petěrburku v dobře situované rodině – otec byl generál carské armády, matka pocházela z obchodnické rodiny německých přistěhovalců, mezi Sofiinými předky z matčiny strany byli talentovaní astronomové, geodeti i matematici a také Sofia, jíž se v rodině a mezi přáteli říkalo Soňa, projevovala už v dětství o matematiku mimořádný zájem. Rodiče v tom nejdřív viděli roztomilou zálibu, později jí ale začali ve studiu matematiky dost důrazně bránit. Samozřejmě marně.

Když dokončila střední školu, chtěla ve studiu matematiky pokračovat, v tehdejším Rusku však vůbec nepřicházelo v úvahu, aby žena studovala na univerzitě. Musela by vycestovat do ciziny, na to by ovšem potřebovala souhlas buď otce, nebo manžela. Se souhlasem rodičů nemohla počítat ani náhodou, a tak se rozhodla vdát. Hezká a inteligentní dívka poměrně brzy našla vhodného kandidáta, jmenoval se Vladimír Kovalevský. Vzali se v roce 1868 a nebylo to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Oba manželé respektovali účelovost vztahu a zavázali se, že manželství zůstane platonické. Prý tehdy nebyly podobné fiktivní sňatky v Rusku úplně neobvyklé a slib čistoty snad patřil k rituálu. Nicméně po sňatku vstoupila Sofie do dějin matematiky jako Sofie (nebo také Soňa) Kovalevská.

Oba mladí lidé vycestovali do Evropy, nějaký čas strávili v Paříži a pak se přesunuli do Německa, kde Vladimír úspěšně studoval paleontologii (a tehdy novou Darwinovu evoluční teorii) a Soňa se pod vedením vynikajících učitelů stala výbornou matematičkou. Člověkem, který ji nejvíc ovlivnil, byl Karl Weierstrass (1815–1897), s nímž si dobře rozuměla i osobně.

Když konečně získala v roce 1874 doktorát v Göttingenu, nenašla v Německu místo (byla žena, a navíc cizinka) a manželé se vrátili do Ruska. Ani tam nesměla Soňa učit – nejen na univerzitě, ale ani na střední dívčí škole. Zatrpkla a pět let na matematický výzkum nesáhla. Během těch pěti let se stalo několik věcí. Především se sblížila s Vladimírem, narodila se jí dcera, rovněž Sofie (1878–1952), a postupně se začala vracet k matematice. V roce 1881 se ale s manželem, který už byl úspěšný paleontolog, rozešla a ten v roce 1883 dobrovolně ukončil svůj život. Manželův skon v ní vyvolával depresivní stavy (vyčítala si, že k němu svým chováním přispěla). Posilu nacházela v matematice. V té době pozval Sofii Kovalevskou k dlouhodobému pobytu ve Stockholmu švédský matematik Magnus Gösta Mittag‑Leffler (1846–1927) a jeho pozvání obsahovalo i nabídku na docentské místo. Soňa ráda odešla do Švédska, které bylo o něco liberálnější, a začala tam v roce 1884 přednášet, nejprve jako docentka a ještě v tomtéž roce jako mimořádná profesorka. Nejprve u sebe měla i svou malou dcerku, tu ale později poslala zpět do Ruska, kde ji vychovala Sonina přítelkyně Julie Lermontovová.¹⁾

Kovalevská pak přednášela ve více zemích, hodně v Německu, hlavní působiště ale měla ve Švédsku, kde získala v roce 1889, jako vůbec první žena na světě, řádnou profesuru z matematiky. Její matematická reputace byla doslova hvězdná, získávala čestné doktoráty, členství v učených společnostech a ceny francouzské i švédské akademie. V roce 1889 se dokonce stala dopisující členkou Ruské akademie věd (hodně se o to zasadil P. L. Čebyšev). Stojí za zmínku, že jako žena ani pak nesměla v Rusku přednášet na vysoké škole. Už jen letmý pohled na letopočty nám ukáže, že na svou oslnivou vědeckou kariéru měla jen pár let. V roce 1891 se v Paříži nachladila a zemřela na zápal plic. To je v kostce reálný životní příběh, na kterém Joan Spicciová postavila svůj román.

S výjimkou nepříliš dlouhého prologu, ve kterém čtenáře seznámila s rodinným prostředím Korvinových-Krukovských, vypráví pouze o šesti letech, v nichž vztah Soni a Vladimíra zrál. V podstatě od doby, kdy se mladá talentovaná dívka rozhodla co nejrychleji najít přijatelného manžela, který by byl ochoten dodržet neobvyklé podmínky, přes roky, kdy se dva bezesporu pozoruhodní, inteligentní a charakterní mladí lidé snažili nevnímat rostoucí vzájemné sympatie, až k okamžiku, kdy k sobě našli cestu (v podání Spicciové to byl okamžik, kdy Soňa dosáhla cíle své cesty a obhájila na slavné univerzitě v Göttingenu doktorskou disertaci). Jde o období mezi roky 1868 a 1874 a můžeme nabýt dojmu, že to byl výběr cesty nejmenšího odporu směřující k „happy endu“, ale Sonin a Vladimírův příběh nebyl nikdy jednoznačně idylický a nakonec ani šťastný, byť právě v uvedených letech měl k něčemu takovému asi nejblíž. Autorce dalo jistě dost práce, aby nesklouzla do „harlequinské“ triviálnosti, a zaslouží si uznání, že se této pasti vyhnula. Zásluhu na tom asi mají dvě věci.

Především Spicciová byla, jako matematička, schopná dát práci Kovalevské do souvislostí dobové matematiky a zároveň prostudovala její dochovanou soukromou korespondenci, která o motivech a charakteru slavné matematičky jistě hodně vypovídá. Sofie Kovalevská jistě nebyla jednoduchá osobnost. Rozhodnutí hýčkané dívenky z bohaté rodiny dostat se ke studiu matematiky doslova za každou cenu bylo zjevně už na hranici fanatismu a zahrnovalo samozřejmý předpoklad, že onu „cenu“ bude platit nejen ona, ale i lidé, kteří budou jejím životem procházet vedle ní. Nad rámec románu dodejme, že skutečná příčina Vladimírovy sebevraždy byla nejspíš ve vleklé nemoci, kterou trpěl, a ve velkých ekonomických ztrátách, jež ho potkaly při pokusech o podnikání. Nicméně dostupné prameny ukazují, že to byl on, kdo do vztahu se Soňou vkládal víc citu, a pro zjevně exaltovanou partnerku byl stabilizující oporou. Smutek po rozchodu se Soňou mohl hrát svou roli. Kořeny takového vztahu se Spicciové povedlo do značné míry vystihnout.

Autorčin druhý úspěšný tah je v tom, že velmi dobře vykreslila prostředí, v němž se Sofie pohybovala. Nejprve to byli mladí lidé, které přitahovaly liberální myšlenky o svobodě, o „povznesení ruského lidu“ a také o pokroku vědy a techniky všude ve světě. Tihle lidé museli mít (a měli) v zatuchlém Rusku dost zoufalý pocit, který mnohé z nich vedl k nihilismu a beznaději. Svým způsobem se jejich intelektuální rovnováha ještě víc rozkolísala, když odešli za hranice. Soňa s Vladimírem se i v Německu a ve Francii pohybovali v prostředí ruských emigrantů, prosáklém sny a zmatenými pokusy nějak bojovat se zatuhlostí carského režimu.

Kniha Joan Spicciové je v podstatě historicko-životopisný román. Věda v ní slouží jako prostředí. Soňa mohla být docela klidně krajkářka, zpěvačka nebo učitelka a příběh by (po výměně několika jmen) v zásadě fungoval také. Jenže Soňa byla matematička, a tak čteme vlastně zároveň tři příběhy: příběh dvou mladých lidí, kteří neumějí zabránit, aby přátelství nakonec nepřerostlo v lásku, příběh inteligentní a matematicky talentované dívky, která se rozhodne, že vyhraje válku s hloupostí a obětuje tomu tolik, že sama nemůže zůstat nezasažená, a konečně příběh skupiny nadšenců, kteří chtějí své zemi přinést pokrok, ale té zemi je to jedno. Joan Spicciová tyto tři horizonty dobře skloubila a ten, kdo se zajímá o dobu a prostředí 19. století, nebude litovat času, který nad knihou strávil.