Byli bychom lidmi, kdybychom měli šesté smysly?

Vždy mě potěší, když se dozvím, že někdo (nebo něco) vnímá svět principiálně jinak, než člověk. Proto si rád čtu o neuvěřitelných schopnostech některých tvorů, třeba i droboučkých, kteří vnímají své okolí lépe nebo dokonce jinak než my. Tím „lépe” rozumím, že citlivost se posouvá za horizont některého z parametrů našich percepčních modalit (rozpoznatelnost nejmenších detailů, širší spektrum viditelného světla, vnímání velmi rychlých pohybů, vysokých či nízkých tónů, nejjemnějších pachů atp.); tím „jinak“ mám na mysli něco, co už je našemu senzoriu zcela cizí (detekce elektrického a magnetického pole, jemných vibrací půdy, polarizovaného světla). V tomto čísle si přečtete o strašcích – mořských korýších, kteří vidí kruhovou polarizaci světla.

Říkáme, že máme pět smyslů, o „šestém“ mluvíme jako o něčem divném, neznámém, nadpřirozeném. Počítat smysly je ovšem problematické, záleží na tom, co máme na mysli, zda (1) atributy vnějšího zdroje (jako např. tvar, vibrace, chemické složení), (2) fyzikální povahu nosiče (světlo, vlnící se vzduch, molekuly feromonů), (3) typ receptoru (oči, uši, buňky v nosní dutině či na jazyku), nebo hlavně (4) vědomý prožitek či vjem (vzhled, barva, tón, vůně) – nehledě na to, že přirozený jazyk taková rozlišení mnohdy nerespektuje. A tak z jednoho hlediska máme jen tři smysly (foto-/chemo-/mechanorecepci), z jiného hlediska jich máme mnoho: existují různé druhy propriocepce (kdy zdrojem i příjemcem je vlastní tělo), některé smysly mají své dílčí komponenty (vnímání barev, pohybů, prostorová orientace) a lze uvažovat i o bezpočtu mentálních „smyslů pro něco“, o nichž jsem zde před časem psal.²⁾

Jak je to se smysly zvířat?³⁾ Především stojí za povšimnutí, že stavbou smyslových orgánů a typem souvisejícího chování jsou si často (jistě ne vždy) smysly různých živočišných druhů nápadně podobné. Člověka nevyjímaje. Právě díky této podobnosti s člověkem se nezdráháme užívat výrazně antropomorfické výrazy, jako „vidí“, „slyší“, „hmatá“, „rozhlíží se“, „hledá“ atp. i u tvorů, do nichž se vcítit neumíme. Zajímejme se však o případy, kdy nejde o podobnost nýbrž hlavně o rozdíl. Jak jsem již naznačil, jsou tu dvě možnosti: buď se v podstatě jedná o naše běžné smysly, jen tím či oním způsobem vylepšené, zostřené či rozšířené, anebo jde naopak o něco, co je čemukoliv lidskému velmi vzdálené.

K prvé možnosti: hodně se třeba ví o bystrozrakosti sokola, který dobře rozliší 10 cm na 1,5 km (jen si to zkuste!), o ultrafialovém vidění včely (vlnová délka kolem 350 nm), o ultrazvukovém sluchu delfínů (až 200 kHz) a nočních můr (240 kHz), o jemném chuťovém smyslu žížaly (která ví, na které části téhož listu si právě pochutnává) nebo sumce (s chuťovými receptory po celém těle – má jich desetkrát víc než člověk), a o pověstném čichu psa (s čichovou sliznicí o ploše čtyřicetkát větší než má člověk).⁴⁾ Ve většině případů si dokážu jaksi rudimentálně představit, jaké by to bylo, kdybych byl takovýmito rozšířenými schopnostmi vybaven: uzřel bych nejtemnější fialové odstíny, uslyšel ledva slyšitelné pískoty, šelesty a svisty, vytříbenou chutí bych zahanbil inspektory Michelinu a čichem předčil i známého Sacksova pacienta.⁵⁾ Obecně si myslím, že schopnost uvědomit si nějaké zhoršení smyslů – zamlžené brýle, zalehlé uši, zacpaný nos, nechutenství při horečce – může pomoci v představě, jaké by to bylo být v tomtéž naopak lepší.

Je tu však ještě ona druhá možnost, podle mne dokonce zajímavější. U mnohých zvířat se objevují netušené, člověku zcela cizí smyslové modality. Je příznačné, že v běžné řeči pro ně ani nemáme pojmenování – snad kromě jednoho zástupného: „šestý smysl“. Věda si pomáhá odkazem k fyzikální povaze nosiče nebo receptoru (elektro-/magnetorecepce, echolokace, zemské vibrace, polarizované světlo atp.). O fyziku mi teď nejde, ba ani o to, co ten který živočich (jednotlivec nebo druh) potřebuje vnímat ve svém okolí, čili jaký význam je vtiskáván objektům, které vnímá – tím se již zabývali jiní.⁶⁾ Mne naopak lákají otázky naivnější: jak se bytosti vybavené nějakým tím „šestým smyslem“ (říkejme tomu tak) vůbec jeví svět? Jak vypadá topící se moucha pro pstruha, který ji „nahmatal“ z dálky mnoha metrů?⁷⁾ Jaké to je pro škorpiona znát své okolí z jemných vibrací země?⁸⁾ Jaký divný svět „vidí“ či lépe „slyší“ kolem sebe netopýr? Co straškovi říká kruhová polarizace světla? Čím naivnější otázky, tím hůř lze na ně odpovědět. Nejsem přece pstruhem, škorpionem, netopýrem, straškem, abych o tom směl mluvit. Nic v tom nového:

Čuang-c‘ nad říčkou: „Podívej, s jakou radostí se ryby míhají ve vodě!“

Jeho druh: „Nejsi ryba. Jak tedy víš, že ryby mají radost?⁹⁾

Zkusme na to jít jinak: mysleme si, že dotyčnými výjimečnými schopnostmi jsme obdařeni my, lidé. Ostatně zcela nesmyslný předpoklad to není: různé šesté smysly se přece v přírodě, a to i u našich předků mezi obratlovci, vyskytují. Co kdyby je evoluce nepotlačila a nechala dodnes dřímat kdesi v hlubinách našeho nevědomí? Nemuseli bychom se divit, když se některé – pravda, velmi vzácně – objevují i u lidí (např. fenomenální vnímání detailů u autistů).

Ve fantazii můžeme pokračovat. Hypoteticky si lze konec konců vymýšlet i takové „šesté smysly“, které příroda dosud nevyužila, jakkoli by nemusely být v rozporu se zákonitostmi našeho světa. Našeho světa?