Stereotypy v představách o islámu a muslimech

Úskalí objektivity

Jedno z klíčových úskalí při vnímání islámu spočívá v tom, že pod „nálepku“ islámu bývají často zasouvány jevy, jež mají kořeny více v kulturních poměrech jistého regionu než v náboženství samotném. Typický příklad v tomto směru představuje ženská obřízka, jež bývá islamofobními aktivisty často vydávána za jeden z příkladů „muslimského barbarství“. Takové postoje však zcela opomíjejí kritiku téhož jevu zaznívající z úst islámských autorit, které často ve své argumentaci zdůrazňují, že jde o vysloveně regionálně podmíněný jev, na němž není vůbec nic „islámského“. Čili nejen v této problematice se kritikové islámu „dobývají do otevřených vrat“.

Další z úporných stereotypů tkví v představách, že muslimové ve srovnání s věřícími jiných náboženství vynikají větší bigotností či zarytostí, což bývá dokládáno tvrzením (v jádru pravdivým), že islám prostupuje životem jednotlivce od kolébky až po hrob i chodem celé společnosti. Zde je třeba zdůraznit, že muslimové – na rozdíl od nemuslimských obyvatel Evropy – dosud většinou neprošliDalší z úporných stereotypů tkví v představách, že muslimové ve srovnání s věřícími jiných náboženství vynikají větší bigotností či zarytostí, což bývá dokládáno tvrzením (v jádru pravdivým), že islám prostupuje životem jednotlivce od kolébky až po hrob i chodem celé společnosti. Zde je třeba zdůraznit, že muslimové – na rozdíl od nemuslimských dějinným procesem, který vytěsnil jejich náboženství do roviny osobní religiozity. Islám je pro ně věcí veřejnou, hluboce ovlivňující veškeré celospolečenské procesy. Defenzivní postoj, do nějž se muslimové v současnosti tak často dostávají, prohlubuje jejich citlivost k vlastnímu náboženství, vůči němuž – ve srovnání s „postmoderním“ Západem – nemají onen očekávatelný „nadhled“,¹⁾ který by (snad) tolik věcí usnadnil a tolik složitostí odstranil. Tento moment se před časem projevil obvzlášť citelně v reakcích na otištění Prorokových karikatur a je bohužel jen otázkou času, jak se obávám, kdy se objeví další kauza podobného typu.

Velmi spletitý a v jádru i docela nebezpečný stereotyp představuje poměrně rozšířená domněnka, že islám má²⁾ jakýsi větší sklon či potenciál k násilí. V rozličných islamofobních projevech často zejména v posledních letech zaznívá argumentace, že příčiny zla netkví ve špatné interpretaci islámu, ale v jeho samotných kořenech, tedy v Koránu a záznamech o životě proroka Muhammada. Čítankovou ukázku podobného přístupu představuje mediálně úspěšná publikace Proč nejsem muslim³⁾ autora skrývajícího se (jistě ne bezdůvodně) pod pseudonymem Ibn Warraq (doslova „Syn antikváře“). Ibn Warraqovo poselství by se s trochou zjednodušení dalo shrnout do jedné jediné věty: Islám je tak špatný proto, že stojí na špatných základech!

Kritika západní orientalistiky

Na Ibn Warraqově pojednání ostatně můžeme velmi dobře demonstrovat i další z často zaznívajících názorů kritiků islámu, a tím je frontální útok na orientalisty i orientalistiku jako takovou. Ibn Warraqův spis totiž v podstatě představuje jednu nepřetržitou kritiku západní islamistiky, či dnes snad lépe řečeno „islamologie“, která prochází prakticky všemi kapitolami tohoto rozsáhlého textu. Drtivá kritika orientalistiky z per muslimských⁴⁾ učenců rozhodně není ničím novým. Ostatně tato kritika ani nemusí vycházet z náboženských pozic, jak nás výmluvně přesvědčí proslulý Orientalismus Edwarda Saida,⁵⁾ původem palestinského křesťana. Ibn Warraqovo odsuzování a zatracování západního studia islámu se nám může jevit jako pozoruhodné a paradoxní zároveň. Autor totiž západním odborníkům na islám nevytýká jejich „podrývání“ či „znevažování“ témat, jež pro muslimy představují zásadní součást jejich světonázoru6 a na jejichž rozebírání „nevěřícími“, byť vědci, jsou právem citliví, nýbrž pravý opak.

Ibn Warraqovi vadí, jak západní orientalisté „lakují islám na růžovo“. Velmi ostře, emotivně a způsobem, který nenechává prostor pro žádné pochyby o tom, co měl autor na mysli, se vyjadřuje již v první kapitole (s. 30): Západní učenci a islamisté zcela selhali, co se týče jejich intelektuálních povinností. Zradili své poslání tím, že když šlo o islám, zapřeli své kritické schopnosti. Jak ještě prokáži, někteří z nich se dokonce vzdali i jakékoliv snahy o objektivitu. Někteří islamologové ovšem tento hrůzný trend svých kolegů zaregistrovali… Na straně 31 pak Ibn Warraq v podobném duchu pokračuje: Ruku v ruce s nekritickým postojem k islámu kráčí i mýtus o jeho nadřazenosti: o jeho větší toleranci, racionalitě, o smyslu pro bratrství, o jeho vyšší spiritualitě, a dále mýtus o tom, že Mohamed byl moudrý a tolerantní zákonodárce. Je užitečné zkoumat důvody tohoto nekritického postoje k islámu, abychom pochopili, jak se tyto mýty zrodily…

Argument o „zpoždění“ islámu

Islám je chronologicky poslední ze tří velkých monoteistických náboženství zrozených na Předním východě a s tím úzce souvisí i další ze stereotypů, jež snad až příliš často zaznívají na jeho adresu. Mám na mysli tvrzení o údajné zaostalosti tohoto náboženství. V nejrůznějších polemikách, tu více či méně kultivovaně a sofistikovaně vyjádřeno, neustále zaznívá jeden a tentýž argument, a to, že „islám má zpoždění“. Jinými slovy, zatímco Evropa si již na počátku novověku prošla obdobím náboženských válek a v době osvícenství zase dlouhým a spletitým procesem, jenž nezadržitelně vedl k vytlačení náboženství do soukromí věřících, tak „svět islámu“ na toto vše teprve čeká. V tomto směru nám nezbývá než konstatovat, že se historie muslimských zemí skutečně ubírala poněkud jinými cestami než vývoj na Západě, avšak zároveň není nejmenšího pádného důvodu předpokládat, že by v budoucnu měl vývoj „světa islámu“ nabrat obdobný kurz, jaký zaujal kdysi v minulosti na Západě.

A konečně poslední frekventované klišé, jež nám prostor umožní zde zmínit, byť tím ani zdaleka nevyčerpáme stávající „množinu“ všech negativních předsudků a stereotypů, tkví v představě o jisté „monolitičnosti“ či „strnulosti“ islámu, což alespoň částečně souvisí s předchozím bodem. Až příliš často se totiž můžeme setkat (a zdaleka nejen v médiích) s pohledem zdůrazňujícím jakousi pomyslnou „jednolitost“ islámu, zejména tváří v tvář „myšlenkové pluralitě“ v jiných náboženstvích. Odhlédneme-li přitom od základní otázky, zda je vůbec možné o skutečné pluralitě (či dokonce demokracii) v rámci náboženství hovořit, je třeba zdůraznit, že to, co se nám z velkého odstupu může jevit jakožto (exotický) monolit, může být z pohledu zblízka (či přímo zevnitř) organismem nesmírně různorodým. O tom, co vlastně islám obnáší a jak je nutno jej správně chápat, se mezi muslimy polemizuje již od samých počátků tohoto náboženství v sedmém století našeho letopočtu a náboženské polemiky se vinou celou tak bohatou historií islámu. Kromě všeobecně známého základního rozdělení muslimů na sunnity, šíity a cháridžovce však nesmíme zapomínat ani na islámskou mystiku a teosofii (súfismus, arabsky tasawwuf), k níž se hlásí podstatná část muslimů a kterou mnozí pokládají za vlastní „spirituální srdce“ islámu, zatímco jiní za cizorodý prvek (!) „znečišťující“ původní poselství Prorokovo.

Hledej odpověď na místě, odkud přišla otázka

Islám jakožto téma různých celospolečenských diskusí s sebou pochopitelně přináší mnohá nebezpečí. Měli bychom přitom mít neustále na zřeteli, že v rozličných polemikách se islám až příliš často stává „pouhou“ součastí mnohem obecnějších a širších sporů, týkajících se kupříkladu „střetu civilizací“ nebo osudů „postmoderní“ Evropy po zhroucení bipolárního světa. Jak již na úvod zaznělo, k islámu se dnes zdaleka nevyjadřují pouze orientalisté příslušných specializací, religionisté, historikové a odborníci podobných zaměření, ale podstatně širší škála zájemců. A to je přes všechna rizika, jež z tohoto trendu nezbytně vyplývají, rozhodně dobře. Prohlubující se zájem o muslimskou tematiku může vést k hlubšímu poznání, pochopení a toleranci, avšak stejně dobře (a jak snadno!) může vyústit i ve vytváření „civilizačních strašáků“ s nejrůznějším světonázorovým a ideologickým zaměřením. Je jistě záslužné a potřebné snažit se tomuto vývoji předejít, a to především cestou studia, poznávání a snahy o porozumění, neboť jak napsal již ve 13. století velký súfijský básník mawlána (mistr) Džaláluddín Muhammad Balchí Rúmí, …jestli tě poznání nevezme sobě samému, pak je lepší hloupost nežli takové poznání. A tentýž velký mystik mimo jiné napsal výstižná slova, jež dnes snad lépe než kdy jindy prokazují svou nadčasovou platnost: Hledej odpověď na stejném místě, odkud přišla otázka!