Ochrana přírody

Robert Tamchyna: Co je ochrana přírody a jak se u nás provádí? Připomněl bych slova doc. Martina Konvičky z Přírodovědecké fakulty JU: „Přírodu nechráníme málo, ale špatně!“

Karel Kerouš: Ochrana přírody je jednak věcí legislativní, jednak věcí výkonu státní správy. Zatímco v rovině legislativy bych mnoho nedostatků neviděl, v oblasti výkonu státní správy je to složitější. Zákon něco předepisuje, ukládá povinnost, upravuje a někdo o tom rozhoduje. Zde bych viděl největší problém. Krom toho je ještě třetí oblast – individuální přístup k ochraně přírody jednoho každého z nás.

Lukáš Čížek: Uveďme si příklad. Způsob, jakým jsme se je pokoušeli chránit v posledních 50 letech, spočívá v uzavření nějakého kusu lesa lidské činnosti a ponechání přirozenému vývoji. A věříme, že tímto způsobem uděláme lesním (někdy pralesním) tvorům dobře. Když se pak podíváme na požadavky jednotlivých reliktů, zjistíme, že nejlépe se jim nedaří tam, kde člověk nezasahuje, ale v místech, kde se historicky pásl skot apod., že prostě potřebují nějaké lidské zásahy, které specifickým způsobem nahrazují činnost velkých savců, kteří zde byli před námi a které člověk vyhubil. Naše ochrana přírody velmi dlouho nepřipouštěla, že by člověk byl součástí přírody a že by nějakým způsobem přírodě pomáhal. Vždy zde byla snaha člověka z chráněných území vyhnat a nechat přírodu, ať si dělá, co umí. Bez člověka ale příroda ztrácí posledního velkého savce, který zajišťoval disturbanční dynamiku. Každý čtvereční metr naší země má potenciál být pokrytý buď krátkostébelným trávníkem, holou půdou, dlouhostébelným trávníkem, křovím nebo lesem. Co tam bude, nezávisí ani tolik na klimatu či na půdě, ale především na režimu disturbancí, třeba na tom, jak často se tam pase kráva nebo jelen apod. Jako kdybychom se snažili veškerou přírodu směřovat k lesu. Jenže nejohroženější organismy u nás nejsou lesní, ale ty bezlesní, stepní…