Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Až na hranice (životopisu)

 |  14. 1. 2010
 |  Vesmír 89, 63, 2010/1

Životopisy odjakživa patřily k nadprůměrně vyhledávaným literárním žánrům. Což v přiměřeném zeslabení (celebrita showbyznysu zpravidla píše pro každého troubu, ne tak vědec), řekl bych, platí i pro biografie badatelů. V jejich životopisu lze totiž očekávat „všechno“ – popularizaci vědy, dobové postavy a reálie, osobní zážitky a postoje; v nejlepším případě pak i ducha doby, ba dokonce literární kvality.

Nakladatelství Academia se životopisné literatuře věnuje soustavně, má k tomu hned dvě specializované edice: Paměť a Žena a věda. Další životopisy příležitostně vydává i v jiných knižnicích.

Nyní se pokusím o hrubé třídění. Biografii může napsat 1. někdo o někom, 2. někdo sám o sobě. V 1. kategorii lze psát a) o někom již mrtvém (častější a šťastnější případ), b) o osobnosti ještě žijící (vůbec nejhorší varianta), a to v obou případech buď faktograficky, nebo fabulačně.

Dominantními variantami v 2. větvi jsou a) vzpomínky, b) deník.

Lesky i bídy některých těchto typů se pokusím představit na čtyřech titulech nakladatelství Academia.

  • Životopis vrcholně středověkého lékaře, (al) chemika, buřiče a štvance (navštívil i české země) Paracelsa spadá do šuplíku „1a/fak“. Autor Angličan, vystudovaný chemik a fyzik se zálibou v popularizaci a historii vědy, vytvořil dílo opulentní i impozantní, jakousi fresku-panorámu-epopej společenského prostoročasu střední Evropy první poloviny 16. století. Kromě exkurzů do více i méně relevantních nauk a věd se čtenář doví o dobových pověrách, magii, církvi, univerzitách, válkách, nemocech atd. atd. Například:
  • Duševní onemocnění bylo ve středověku mravní záležitostí. Tam, kde lidé „přirozenou“ formu šílenství vůbec poznali, odsuzovali ji obvykle jako projev propadnutí některému ze smrtelných hříchů… (s. 348).

    Nebo: Dobrý lékař (vedle odborné erudice) nesmí být ženat s bigotní ženou, nesmí být uprchlým mnichem, neměl by praktikovat sebeukájení a neměl by mít rudý vous (s. 236).

    Po přečtení jsem se neubránil dojmu, že jsem Paracelsa docela dobře poznal, ba že jsem mu i jakž takž porozuměl! Dalším plusem je obsažný rejstřík. Úctyhodná, důvěryhodná kniha!

  • Opus Až za hranice touhy Sofie Kovalevské a jejího manžela (až životopisů podkategorie „1a/fab“: Co ještě je napsala Američanka, učitelka matematiky, manželka spisovatele. Žel, královny věd je v knize jako šafránu, o to víc však řečí a hlavně nekonzumované sexuální jsem se podivil, jak na tom byla evropská inteligence druhé poloviny 19. století s antikoncepcí). Nejvíc mi ale vadil obecný problém pravda a co už autorská licence? Například:
  • Skutečně Sofii (v té době měla zhruba rok po svatbě a svého muže „osvoboditele“ milovala, ale odmítala ho v obavách, že přijde do jiného stavu a nedodělá doktorát) manžel defloroval právě během návštěvy u Darwinů v Downe?

    Na jedinou noc v tomto kouzelném pokoji, v tom podivuhodném domě snů, v této tajuplné zemi, žila a milovala. Zítra se vrátí ke svému dobře naplánovanému životu. Proboha, prosila, nesmím být těhotná (s. 304). Darwin coby nechtěný dohazovač, jaká to hezká marginálie ke končícímu Darwinovu roku!

    Pravda, dověděl jsem se taky něco málo o Pařížské komuně, ale celkem vzato při této úrovni literárního zpracování by (možná jen pro mužského čtenáře, co já vím) k vyjádření téhož stačil rozsah třetinový.

  • Albína Dratvová byla česká matematička, dílem i psycholožka, především ale filozofka přírodních věd s hlavním zakotvením v první republice. V jejím případě se naplnily oba dva předpoklady dobrého, knižně vydaného deníku: byla bystrá a neměla potomky, kteří by hlídali její pověst (vzpomeňme zápisků profesora Charváta).
  • Deníku dominují tři oblasti: přibližně do autorčiny pětatřicítky věda, potom kariéra (navzdory schopnostem to dotáhla jen na docentku), vposledku pak smysl života (zůstala neprovdána), najmě tváří v tvář politickým změnám (Z liberála, říkám veřejně, nikdo neudělá marxistu, s. 450). Nevím, nakolik byla autorka upřímná a nakolik objektivní. V každém případě její výpověď (typ „2b“) představuje impozantní dokument o pronikání jedné hyperinteligentní ženy do (tehdy ještě) ryze kšandové české vědy a univerzitní pedagogiky i o tom, co ji nad tou penetrací napadá. Pokud se čtenář prokouše nudným matematickým úvodem, bude odměněn spoustou duchaplných citátů i autorčiných vlastních myšlenek.

    Láska je krásná, že dává zapomenouti minulosti i budoucnosti a žije jen přítomným okamžikem. Práce je krásná, že dává zapomenouti minulosti i přítomnosti a vede k budoucnosti, o níž v podvědomí chápeme, že bude lepší než dosavad. Nešťasten je ten, kdo naříká na minulost; šťasten ten, kdo dovede i milovati i pracovati (s. 271).

    Absence alespoň výběrového rejstříku vadí převelice.

  • Varietu „2a“, tedy autobiografie, zde zastupuje lékař-kardiolog, posrpnový emigrant Pavel Jerie. Píše střízlivě a bez emocí, což působí seriózně až nudně, nepouští se do hloubky. K jistému zbystření mě přiměly dvě věci: Jak se z profesora Jana Bělehrádka snaží dělat pravicově smýšlejícího člověka (ten přitom napsal brilantní esej Proč jsem sociálním demokratem) a jak zcela ignoruje oslnivou osobnost spoluobjevitele imunologické tolerance Milana Haška (se kterým studoval a krátce i pracoval). Nu, každý autor má právo výběru a názoru… A tak navzdory zajímavým medicínským úvahám v závěru mě z celých memoárů nejvíc zaujala epizodka na s. 402:
  • Některé diagnózy (duševních chorob) zahrnují velkou šíři klinických obrazů a symptomů. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na přednášku profesorky Albíny Dratvové o hysterii, již jsem vyslechl na počátku padesátých let na schůzi Biologické společnosti. Přednášející se při líčení příznaků a popisu klinického obrazu hysterie dostala do stavu vzrušení, téměř do afektu, u vědeckého referátu nezvyklého…

    Končím paradoxem možná ne až zas tak nelogickým: Podle mého soudu nejvýživnějším životopisem ze zmiňovaných čtyř je ten, který vyšel mimo životopisné edice.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V letech 1976–1982 působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Nyní je publicistou na volné noze. Je spoluautorem knih Objevy a vynálezy tisíciletí (s Janem Tůmou), Čeští vědci v exilu (s Libuší Koubskou a Karlem Pacnerem), Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Vivisectio mundi aneb Povídání o věcech obyčejných i nevšedních (se Ctiradem Johnem).
Houdek František

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné