Zacelení ozonové díry a úbytek antarktických ledovců

Lékaři to dobře znají – zásahy do složitého lidského organismu s sebou nesou nebezpečí, že se dobrý úmysl pomoci změní v poškození. Většina atmosférických vědců se domnívá, že v důsledku zákazu chlorovaných uhlovodíků Montrealským protokolem by se mohla ozonová díra nad Antarktidou koncem tohoto století úplně zacelit.

Judith Perlwitzová s kolegy modelovala na superpočítači NASA interakce mezi klimatem a chemickými změnami ve stratosféře a zjišťovala, jak by se takové zacelování v atmosféře projevovalo. Došla k závěru, že spodní část stratosféry (10–20 km) by absorbovala více ultrafialového záření a její teplota by vzrostla až o 9 °C. Snížily by se rozdíly teplot mezi severnějšími a jižnějšími oblastmi Antarktidy (snížil by se dosavadní silný severojižní teplotní gradient), a tedy by zeslábly západní antarktické větry, které Antarktidu izolují od teplých vzdušných mas ze severu. Důsledkem zacelení ozonové díry by tak mohlo být rychlejší tání antarktických ledovců. Nejen to – v Austrálii by mohlo být ještě tepleji a ještě méně srážek, zatímco Jižní Amerika by naopak mohla mít srážek více.

Z tohoto modelování neplyne, že bychom měli zákazy Montrealského protokolu ihned zrušit. Nejde totiž jen o to, jak přesně klimatické modely popisují skutečné děje v atmosféře (bylo by zapotřebí brát v úvahu nejen spodní část stratosféry), ale také o to, jak se budou vyvíjet koncentrace ostatních skleníkových plynů. (Geophys. Res. Lett. 35, L08714, 2008; doi: 10.1029/2008GL033317)