Věk Darwina

Letos slavíme 200 let od Darwinova narození a zároveň 150 let od vydání jeho nejvýznamnějšího díla O původu druhů přirozeným výběrem. Darwinovo dílo se stalo základem moderní biologie a stojí za to je číst i dnes – když ne pro nic jiného, tak proto, abychom si uvědomili, jak málo jsme od Darwinových dob v některých oborech pokročili a zároveň jak moc byly naše současné představy formovány už před půldruhým stoletím. Darwin formuloval většinu základních ekologických principů fungování přírody a jevy, jejichž podstatu neznal (poněvadž znal jen morfologii a vnější projevy organismů, a nikoli třeba genetiku či buněčnou a molekulární biologii), alespoň velmi přesně popsal. Jenže jeho význam sahá daleko za hranice biologie a dosah jeho myšlenek si většinou ani neuvědomujeme. V čem tedy spočívá síla Darwinova díla?

Zaprvé Darwin ukázal, že život na Zemi lze chápat jako kontinuum. Všechny organismy vznikly štěpením z jednoho společného předka a člověk je jen jedním z výhonků „evolučního stromu“; není principiálního rozdílu mezi člověkem a ostatními organismy. Jistěže člověk je v řadě ohledů unikátní, ale spousta jiných tvorů je také unikátních, zase jinak. Neviditelná linka plození (jak by řekl Darwin) nás spojuje úplně se vším živým. Jsme jedné krve (pokud za krev budeme považovat třeba základní buněčné struktury a procesy) – a dosud si možná neuvědomujeme, co všechno z toho plyne.

Zadruhé Darwin vysvětlil největší záhadu biologie, totiž zjevnou existenci účelných vlastností organismů. Myšlenka je vlastně prostinká – účelnější vlastnosti mají větší šanci převládnout, protože zvyšují pravděpodobnost přežití a rozmnožení svého nositele. Všudypřítomnou účelnost pozorujeme zkrátka proto, že neúčelnost se neudrží tak dlouho. Nepotřebujeme žádný vnější zásah k vysvětlení toho nejpodivuhodnějšího, co v přírodě pozorujeme, nepotřebujeme zásvětní zákonitosti, které v Darwinově době biologie marně hledala. Jistěže v mnoha případech netušíme, jak daná struktura či vlastnost vznikla a jak ji přirozený výběr podporoval v době, kdy nebyla plně vyvinutá. Máme ale velmi dobré vodítko, kde a jak hledat.

Z hlediska obecného vývoje lidského vnímání světa je možná úplně nejdůležitější Darwinova vize evolučního příběhu jakožto něčeho, co spojuje dějiny světa s životem jednotlivců. Evoluční příběh probíhá v kosmickém měřítku (nepřetržitá řada rození nás spojuje s organismy, které tu byly před dobou řádově srovnatelnou se stářím vesmíru), ale to, co v něm rozhoduje, jsou záležitosti kolem přežití a rozmnožení individuí, tedy věci, které hrají hlavní roli v každém individuálním životě. Darwin tak po způsobu nejstarších mýtů propojil život, snažení, tápání, úspěchy a neúspěchy jedinců s příběhem vskutku kosmickým. Uznání role jedinečnosti, spočívající v tom, že každá odchylka se může stát vzorem zakládajícím novou evoluční linii, bylo ve své době něčím zcela neobvyklým; tehdy se totiž uvažovalo v pojmech obecných kategorií (typů, vzorů) a na druhé straně individuálních nezajímavých nahodilostí. Tuto dichotomii Darwin zrušil.

Hlavně ale Darwinova vize světa předestírá jedinečnou možnost hledat smysl ve všech jevech, které v živé přírodě pozorujeme. Příroda je produktem historie, a tuto historii lze rekonstruovat, a pak v jejím světle interpretovat jevy, které nám dosud nedávaly smysl. Darwin to říká zcela jasně (s. 541 posledního českého vydání Původu druhů): „Nedíváme-li se už na organismy jako divoch na loď, tedy jako na něco zcela nepochopitelného, chápeme-li každý výtvor přírody jako něco, co má za sebou své dějiny, díváme-li se na každou složitou stavbu a instinkt jako na souhrn mnoha mechanismů, z nichž každý byl svému majiteli užitečný, zhruba stejně jako je každý velký vynález souhrnem práce, zkušenosti, rozumu a dokonce i chyb četných pracovníků, a díváme-li se takto na každý organismus, jak daleko zajímavějším se stane studium přírodovědy!“ Toto hledání smyslu jevů ve světle historie je přesně to, co postdarwinovská biologie činí.

Darwinovo dědictví tedy nelze redukovat jen na přirozený výběr či přeměnu druhů na jiné druhy. Jde mnohem spíše o grandiózní vizi povahy světa, kde každá jednotlivá věc a každý individuální příběh má svůj smysl, přičemž tento smysl lze zahlédnout a pocítit. Asi nejlépe to vyjádřil sám Darwin v posledním a nejslavnějším odstavci Původu druhů: „Je zajímavé pozorovat spletitou výspu, pokrytou mnoha rostlinami četných druhů, s ptáky zpívajícími na keřích, různým poletujícím hmyzem a červy, provrtávajícími vlhkou půdu, a uvažovat o tom, že tyto důmyslně vytvořené formy, od sebe tak odlišné a tak složitě závislé jedna na druhé, vznikly všechny na základě zákonů působících v našem okolí. […] V přírodě tak z války, hladu a smrti přímo plyne nejušlechtilejší věc, kterou jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších živočichů. Shledávám určitou velkolepost v tomto pohledu na život, jehož četné schopnosti byly původně vdechnuty Tvůrcem do několika málo forem, či dokonce do jediné formy, a v tom, že se za obíhání naší planety v souladu s neměnným gravitačním zákonem z tak prostých počátků vyvíjely a stále ještě vyvíjejí nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné formy života.“