Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jadernými zbraněmi proti válce

DAVID HOLLOWAY: Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná energie 1939–1956, Academia, Praha 2008, přeložil Šimon Pellar, 576 stran, doporučená cena 460 Kč, ISBN 978-80-200-1642-3
 |  23. 7. 2009
 |  Vesmír 88, 516, 2009/7

Představme si starořímskou arénu, kde gladiátoři bojují s neznámem. Zápasiště nesmějí na okamžik opustit, zároveň každou chvíli může césar v lóži ukázat palcem k zemi… A on by to strašně rád udělal, poněvadž ti hmyzové dole ho dráždí svým uměním, a hlavně sebevědomím! Utratit je ale nenechá, poněvadž se jimi může chlubit před okolními vladaři.

Poměry ve vědě za stalinského SSSR čtenáři Vesmíru celkem znají díky dřívějším každoměsíčním přehledům Iva Budila. Nyní se jim nabízí obsažný popis počátků sovětských jaderných zbraní. Napsal ho v roce 1994 americký politolog irského původu David Holloway, nyní profesor na Stanfordově univerzitě. Ze spousty zajímavých faktů uvedu jen několik „pro chuť“:

  • Žasl jsem nad odvahou Pjotra Kapici v dopisech Stalinovi. „Soudruzi Berija, Malenkov a Vozněsenskij se chovají, jako by byli nějací nadlidé. Platí to zejména o soudruhu Berijovi. Je správné, že drží v ruce taktovku, ale první housle by měl hrát některý z vědců, protože na nich závisí tón celého orchestru. Ostatně dirigent musí umět nejen mávat taktovkou, ale taky dokonale znát noty. Hlavní slabina soudruha Beriji tkví v tom, že mu taková znalost chybí…
    Rád bych, aby se s tímto dopisem seznámil soudruh Berija, protože nejde o udání, ale o konstruktivní kritiku. Všechno, o čem se zmiňuji, bych mu řekl sám, dostat se k němu je však velmi obtížné.“
    Život Kapicovi zachránila jen škodolibost, jíž Stalin připomněl pomstychtivému Berijovi, kdože je tu pánem. Vystihuje to Stalinův výrok k Berijovi při jiné příležitosti: „Nechte fyziky na pokoji. Zastřelit je přece můžeme vždycky.“
  • Špionážní informace o Projektu Manhattan měly pro Sověty značný význam. Především ty o implozní iniciaci výbuchu, o samovolném štěpení 235U a 239Pu a o jejich účinných průřezech pro různě rychlé neutrony, což umožnilo vypočítat kritická množství obou štěpných izotopů. Špioni ušetřili Sovětům rok až dva práce.
  • Ruského jaderného programu se účastnilo až 460 000 lidí (oproti asi 150 000 v Projektu Manhattan). Z nich asi 10 000 tvořili kvalifikovaní vědci, inženýři, technici, zbytek vězni. Fyzik Lev Altšuler o jednom z uranových závodů napsal: „Po příjezdu na místo jsme zjistili, že komplex sestává z několika kostelů a klášterních budov, zemědělských usedlostí, finských domků a z malé strojírenské továrny. A hned jsme spatřili také to, co k tehdejší době nevyhnutelně patřilo, to znamená Zóny (pracovní tábory), v nichž živořili příslušníci všech národností a obyvatelé všech koutů SSSR… Byla to realita, které se nedalo uniknout. První, co člověka udeřilo do očí, byly zástupy vězňů procházející městečkem ráno do práce a večer se zase vracející do tábora. Při pohledu na ně mi vytanuly Lermontovovy verše o zemi otroků a zemi pánů.“
  • Po úspěšné zkoušce první sovětské jaderné bomby se rozdávala vyznamenání. Při rozhodování, komu jaké připadne, se prý Berija řídil tímto pravidlem: Ti s největší odpovědností (v čele s Kurčatovem), které by v případě neúspěchu čekala kulka, obdrželi vyznamenání nejvyšší: Hrdina Sovětského svazu. Ti, které by čekal jenom doživotní gulag, dostali Leninův řád. A tak to šlo níž.
  • Coby člena zanedbatelného nárůdku mě až šokovalo velkoruské vlastenectví, které projevili i badatelé mající úděsné zkušenosti s režimem, a to dokonce ještě i po vyhrané válce. Kupříkladu Jevgenij Tamm, kolegy jednomyslně považovaný za vzor slušnosti v osobním i vědeckém životě, chlapík, kterému NKVD zatkla a zavraždila bratra a který u sebe neustále nosil aktovku s nejnutnějšímu věcmi, kdyby si pro něho tajní přišli, přijal účast při vývoji jaderné i termojaderné pumy v přesvědčení, že SSSR by jaderné zbraně vlastnit měl.
  • V duchu jsem se omluvil Edwardu Tellerovi, považovanému za otce americké termojaderné bomby. Zdá se totiž, že Sověti se štěpné jaderné zbraně dostatečně nebáli; až nad bombou termojadernou Stalinovi nástupci pochopili, že „na rozdíl od atomové není nástrojem války, ale genocidy“, v níž nadto nebude vítězů.

V září 1953 (měsíc po výbuchu první atomovky s termojaderným zesílením) Chruščova plně informovali o účincích jaderných zbraní. „Když jsem byl zvolen do funkce prvního tajemníka ústředního výboru a seznámil se s veškerými skutečnostmi souvisejícími s energií atomového jádra, nemohl jsem několik nocí spát. Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že jaderné zbraně nesmíme nikdy použít, a jakmile jsem to pochopil, problémy se spaním přestaly. Věděl jsem však, že musíme být připraveni, protože jen poznání nás před opovážlivostí imperialistů neochrání.“

A nyní k poselství mezi řádky. Mne kniha především vyprovokovala k zamyšlení nad vztahem vědy a moci. Přitom jsem si vzpomněl na esej Miroslava Holuba Skrytá zášť věku. Autor zastihl u domu opředeného trubkovým lešením „jistou množinu chodců“, kteří až na konci úzkého průchodu pro pěší narazili na překážku z trubek. A tu jeden z přelézajících pronesl památnou větu: „Na něco takového mohli přijít akorát jen v nějakém vědeckém ústavu.“ Holub z ní vyvodil poučení, že lidské ustrojení je ve skrytu a v hloubi protivědecké. „Skrytý hněv věku je namířen proti vědě a vyvěrá na povrch při každé vhodné příležitosti, ať při šplhu přes lešení, ať při psaní básně.“

Ale proč ta averze k vědě? Že by nám brala vkořeněné archetypální představy, vyvracela lákavé mýty i iluze o tom, že jsme v tomhle světě výjimeční? Že bychom, řečeno s biologem Jacquesem Monodem, uvažovali jako ten, kdo odmítá „konečně procitnout ze svého tisíciletého snu a objevit svou totální osamělost a naprostou odloučenost. A již ví, že je jako cikán na okraji nepřátelského světa,v němž má žít. Světa, který je hluchý k jeho hudbě, lhostejný k jeho nadějím, utrpení či zločinům?“

Budiž, u nejširší veřejnosti bych celkem chápal, že se jí v pocitovém teplíčku příjemných iluzí žije líp… Já ale tvrdím, že podvědomou averzi vůči vědě pociťují i politické špičky, které by teoreticky měly představovat elitu společnosti. Příčinu naznačí historka z recenzované knihy:

Fyzik Anatolij Alexandrov právě poniklovával plutoniové koule do bomb, když do laboratoře vtrhla přepadovka papalášů.

„Chtěli vědět, na čem pracuji. Když jsem jim to vysvětlil, položili mi velice zvláštní otázku. Prý proč si myslím, že je to plutonium? Řekl jsem, že znám technický postup jeho výroby, pročež jsem si naprosto jistý, že to nic jiného být nemůže.

,Jak ale víte, že vám někdo místo něj nepodstrčil kus železa?‘

Zvedl jsem jeden kousek k měřiči záření a ten začal okamžitě praskat. ,Podívejte, měřič zaznamenává, že je radioaktivní!‘

,Ale třeba praská proto, že ho někdo plutoniem otřel,‘ ozval se jeden z návštěvníků.

Rozzlobil jsem se, ten kousek jsem sebral a nastavil ruku. ,Je přece teplý, sáhněte si!‘

Vzápětí další z nich namítl, že zahřát železo dlouho netrvá.

To už jsem nevydržel a odpověděl jsem, ať si tedy počká, až vychladne, pro mě za mě tam může sedět třeba do rána. Teprve to je zřejmě přesvědčilo, a tak odešli.“

Jindy zase Stalin v přestávce důležitého jednání víceméně sám k sobě prohlásil: „To je konec. Nevěřím už vůbec nikomu, ani sám sobě.“

Vypadá to, že nedůvěra je patologickým stigmatem mocných. Ve vztahu k vědě pak má dvě složky. Primárně jde o všeobecnou nedůvěru z neznámého. V tom badatelé plují na stejné kocábě s umělci – k jejich řemeslu je třeba talentu a schopností, kterým se ani nejpilnější papaláš nikdy nenaučí. A když nerozumí, nezbývá mu než věřit. Jenže – jak věřit komukoli, když pomalu nevěří ani sám sobě?! Tady už přistupuje druhý typ nedůvěry: Zatímco ten první, jak už jsem řekl, pramení z neznalosti až nepochopitelnosti (světa vědy a umění najmě) a je zřejmě vrozený, tím druhým „součinitelem“ je habituální nedůvěra, prýštící naopak z dokonalé znalosti světa vysoké politiky, kde věřit se nevyplácí. Což více či méně platí o každém reálném politickém režimu. Řešení mi nevychází kdovíjak veselé, pročež na něm může něco být: Nedůvěru mocných může přebít zase jen to, čemu jedinému rozumějí – síla, významnost, vlivnost, zkrátka „vodík přes uran“. Čili věda mezinárodně uznávaná, řízená patřičně sebevědomými lidmi.

Díky Davidu Hollowayovi jsem tedy objevil další ze svých malých Amerik: Zatímco věda a umění, kde člověk jedná zpravidla sám za sebe, si mohou dovolit pracovat s tím nejlepším, co v lidech je, politika, odpovědná za celé státy, ba světy se vším všudy, musí preventivně počítat s tím nejhorším.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V letech 1976–1982 působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Nyní je publicistou na volné noze. Je spoluautorem knih Objevy a vynálezy tisíciletí (s Janem Tůmou), Čeští vědci v exilu (s Libuší Koubskou a Karlem Pacnerem), Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Vivisectio mundi aneb Povídání o věcech obyčejných i nevšedních (se Ctiradem Johnem).
Houdek František

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné