Kdo a jaký byl Jaroslav Madlafousek

Jaroslav Madlafousek byl člověk urostlý tělem i duchem, ambiciózní v intelektuálních projektech, náročný na poctivost a vlídný k praktickému lidskému činění. Byl darwinista každým coulem a altruista až do morku kostí. Mnozí ho právem pokládají za jednoho ze zakladatelů české etologie, na mezinárodním poli získal prestiž právě etologickými studiemi o struktuře a hormonálních a neurofyziologických mechanismech sexuálního chování laboratorního potkana. V české komunitě ale pracoval a psal především jako psycholog a sám se samozřejmě vždycky za psychologa považoval.

Zájem o vnitřní strukturu chování

U všech modelů, kterými se myšlenkově nebo pokusně zabýval (zmiňme například stavbu trychtýře u larvy mravkolva, páření potkanů, námluvy lidí, posloupnost sexuálního vzrušení u mužů s obvyklým a deviantním chováním), ho zajímala vnitřní struktura chování, tedy jak je vlastně lidské a zvířecí chování uspořádáno a řízeno. Věděl, že musí být řízeno dobře (tj. citlivě, robustně a vztažně k danému úkolu), a snažil se jeho fungování přijít na kloub. Zajímalo ho, z jakých pák je poskládáno a jak skloubeno, aby poskytovalo dostatek stupňů volnosti, svižný pohyb, a přitom uneslo zátěž takových dramat života, jakými jsou obživa, soupeření (včetně násilného), partnerství v sexu a výchova.

Rád chování měřil a se zaujetím si na měření vypracovával a zdokonaloval nástroje, ať šlo o vývoj funkčního falopletysmografu, nebo o hormonální přípravu samičky potkana tak, aby samci poskytla předem stanovenou úroveň svádivého chování. Měření vždycky soustředil tam, kde mohl vyhmátnout něco podstatného, prokázat kvalitativní změnu, potvrdit tušenou strukturu.

Neměl důvěru v tupou kvantifikaci. Lidskou psychiku i Darwinovu teorii přírodního a sexuálního výběru znal příliš dobře, než aby dovolil vážit je jako hromady štěrku. Slovo pud vyslovoval s despektem, jako by snad to prostřední písmeno mělo být zaměněno za jiné. Představu, že by člověka honily životem „unitární pudy“, neshledával o nic pravděpodobnější, než že by ho po světě pudily jeho vlastní větry. Neměl rád pojem agresivity, ať už v lorenzovsko-hydraulickém, zoologickohormonálním, psychologicko-osobnostním či jiném kabátě. Fyzické soupeření, útoky a násilné chování nazíral jako přirozenou šikovně uspořádanou výbavu (nástroj) zvířat pro řešení řady úkolů – tak jako třeba nohy. Zoology by nenapadlo, aby měřili „nohatost“ zvířete každý po svém, a pak o ní vážně vědecky rozprávěli, kdežto etologové a psychologové to bez uzardění provádějí. To mu připadalo přitroublé. Na Richardu Dawkinsovi si cenil jeho analýzy úkolů a nástrojů rozšířeného fenotypu a mrzelo ho, když Dawkins „ulétl“ (tak to Jaroslav Madlafousek vlídně posuzoval) do zkratek „rodíme se jako sobci“ apod. Povrchnost a paušalizování ho pobuřovaly. Zkratkovité uvažování a diskuse založené na hrubozrnném rozlišování považoval za velmi škodlivé, vytrvale horlil pro přesnost, přímost, pravdivost a otevřenost. Byl fandou statistiky, která danému problému „sekne“, k jeho nejohmatanějším knížkám patřila Siegelova Nonparametric Statistics.

Dvakrát dobré paradigma

Ve vědeckém, intelektuálním i společenském činění byl zastáncem velkorysého, optimistického, a tedy naprosto necynického pragmatismu. Bažiny lidské neznalosti, lajdácké nedovzdělanosti, blbé sebeomezenosti a přisprostlé arogance se mu protivily, přirozenost člověka, zvířete a přírody mu učarovala, ale propastných paradoxů existence člověka či světa se nebál. Podle něj dobírat se dobře formulovaného poznání, pěstovat je vzděláním a podle toho jednat ve svém okolí a svých sociálních sítích byl úkol natolik vzrušující a existenciální, že neměl potřebu zapojovat se do světonázorových zápasů. Paradigma bylo pro něj dobré, když bylo plodné, tedy když produkovalo zajímavé a testovatelné hypotézy – a tak zanechalo v životě lidského poznání dlouho rezonující stopy. A paradigma bylo dvakrát dobré, když pomáhalo lidem s konkrétními problémy. Tinbergenovskou teorii strukturované motivace přijal (freudovsko-lorenzovské puzení odmítl), protože mu pomohla ukázat, že muži – sexuální devianti a delikventi nejsou nějak „přebuzení“, nadmíru sprostí nebo nezvladatelně suroví, nýbrž že jim sexuální komunikace a souslednost nechodí, jak má. Podle zpráv, které mám k dispozici, je díky tomuto poznání a díky neúnavné práci týmu nejlepšího Madlafouskova přítele Aleše Kolářského četnost násilných sexuálních deliktů ve středních Čechách znatelně nižší.

Úkol zadaný v pleistocénu

S paradigmatem oživeného darwinismu druhé poloviny 20. století se J. Madlafousek spřátelil. Zajímal se především o jeho srozumitelné a konstruktivní stránky. Čerpal z něj to nejlepší, co mohlo poskytnout pro úkol, který zřejmě považoval za nejdůležitější v současné psychologii: dát lidem trochu vědomého náhledu jak žít v rodinném partnerství a jak s láskou přistupovat k vlastním dětem. O tomhle úkolu přemýšlel a psal v posledních patnácti letech života nejvíc. Zní-li ten úkol starodávně, tak zní správně – protože podle J. Madlafouska jsme zadání tohohle úkolu dostali už v pleistocénu, a žádný postoj „to neřeš“ nás ho nezbaví – můžeme ho jenom líp nebo hůř zvládnout či zvorat. J. Madlafousek byl přesvědčen, že evoluční psychologie nám pomůže uvědomit si, že naše pleistocenní výzbroj a výstroj jsou evolucí pěkně inteligentně „vydyzajnované“, ale ne úplně do (post)moderní doby, a proto s nimi musíme zacházet tvůrčím způsobem. O této svobodě, že totiž poznáním můžeme vzít své evolucí utvářené vlohy do ruky a jednat s nimi, ba jednat s nimi poučeně, nepochyboval v nejmenším – jako o ní ostatně fakticky ani dnes nepochybuje nikdo, ať je zrovna darw, dawk, dove, hawk, n-d, s-b, id, skákavec, skupinista, viničný mystik, evodevo, umrzlec, orkopoet, entropiják či memetička. Jenže J. Madlafousek navíc horoval pro to, abychom ostatním, zejména rodičům pomáhali teď a tady tuto svobodu prakticky používat. V poznámkách k své přednášce z roku 2002 si J. Madlafousek stěžuje, že máme sexuologii a gynekologii, ale nemáme parentologii. Ve skicách jeho nedokončené knihy Lidské mládě, jeho rodina a společnost je cílem „tvůrčí rodičovství člověka ve vyspělé civilizaci“. Chválí v nich evolucí danou intuici rodičů i talent být vychováván u dětí a obává se, že ad hoc výchovné kampaně založené na euroamerických teoriích sociokulturního tvarování chování tropí víc škody než užitku. Jako pomoc v dnešní situaci nabízí představu seznámit rodiče s jejich vlastním přirozeným nadáním tak, aby citlivě a sebevědomě budovali citové vazby v lidské rodině.

Byl přesvědčen, že dlouhodobě budované citové vazby v rodině byly základní reprodukční strategií člověka v pradávnu, a že tedy je na nich nejsilnější naděje stavět naše humanistické snažení dnes. Přiznával, že toho o lidské rodině víme málo, ale i to bychom měli využívat. I když byl opakovaně zklamáván mělkým pochopením darwinismu u svých kolegů, vždy si nesmírně vážil všech psychologů, kteří se soustavně snažili vědět toho o lidské psychice co nejvíc, a pak s touto, byť velmi chatrnou sítí znalostí vykročili na pomoc lidem, ať už trpícím závislostmi, nebo naopak usilujícím o zdravý rozvoj celé generace.

Na konferencích jako doma

Své články do psychologických a psychiatrických časopisů, encyklopedií a sborníků psal J. Madlafousek velmi kultivovanou češtinou, ve které se nebál vytvářet nové výrazy (např. Darwinovu descendenci překládá jako potomství). Ne náhodou byl hrdým členem Společnosti bratří Čapků, jeho postoje nezapřely to nejlepší z civilní noblesy a civilizačního étosu první republiky. Politicky to měl za komunistů (tedy od svých 26 do svých 67 let) hodně špatné, ale i na místech, kam byl přidělen v drsném protikladu k svým schopnostem a kvalifikaci, odvedl skvělou práci. V protialkoholní léčebně v Lojovicích ukázal na jeden silný faktor bojující na straně závislosti – totiž na přítomnost pijácké party.

Jaroslav Madlafousek byl člověk neokázale statečný v těžkých situacích, vlídný a vždy ochotný pomoci v každodenní práci. O proslulost nedbal, o podstatu věci se zajímal vždycky. Měl rád přátelskou atmosféru v týmu, pohodlná křesla u stolečku, kde byl čas v klidu společně přemýšlet. Příslovečné byly na etologických konferencích jeho kostkované plstěné pantofle – cítil se tam jako doma. O to víc byl nesvůj, když v tomto jeho intelektuálním domově, jímž pro něj výzkum chování byl, někdo pronášel nesmysly či soudy povrchní a nedomyšlené. Tak tohle bychom se mohli snažit ctít.