Vila v Lanškrouně

Jedním z míst, v nichž se v současnosti daří kvalitní architektuře, je Lanškroun, kde žije a pracuje žák profesora Petra Keila z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, architekt Přemysl Kokeš (*1977). Do původně německého města se přitom dostal náhodou, v souvislosti s realizovaným projektem úpravy ploch historického Jiráskova náměstí (2001). Jak ale známo, náhoda přeje připraveným. Architekt se příležitosti chopil a ve městě, kde se zakrátko etabloval, se také usadil. Během několika let zde realizoval soubor pozoruhodných staveb, který by mu leckteří architekti z větších měst mohli závidět. Je potěšující vědět, že projektováním dobré architektury se dá uživit i v malém městě. Je to samozřejmě mnohem těžší a vyžaduje to více práce a energie. Přemysl Kokeš měl ale štěstí, neboť se mu v osobě Mikuláše Medlíka (*1976) podařilo najít nejen stejně zdatného spolupracovníka, s nímž pracuje ve vlastním ateliéru ai5, ale samozřejmě i klientelu, kterou si získal svými invenčními návrhy. Najít progresivně smýšlející zákazníky nebo alespoň ty, kteří jsou připomínkám a radám architekta ochotni naslouchat, není snadné ani ve městech s tradicí moderní architektury, natožpak v prostředí menšího konzervativního města. Příliš mu v tom nepomohla ani funkce městského architekta, kterou v Lanškrouně zastává. Spíše naopak, jak tomu bylo v případě výstavby dvojice skvělých městských malobytových domů, které mezi místními vyvolaly vlnu nevole.

Na práci architekta Kokeše bychom si měli cenit jeho snahy systematicky obnovovat historické centrum města, které nepoznamenal jen poválečný odsun majoritního německého obyvatelstva, nýbrž i ignorance a zlovůle komunistického režimu. Přesvědčit ovšem potenciální stavebníky, navíc v době, kdy každý chce stavět na volném pozemku, o nutnosti zastavování proluk v intravilánu města, je téměř nadlidský úkol. Přesto se to architektu Kokešovi daří. Neměli bychom proto opomenout jeho ušlechtile prostou administrativní budovu, s níž zacelil starou ránu přímo na hlavním lanškrounském náměstí. Dům, jenž k divákovi jako by promlouval slovy Ludwiga Wittgensteina „o čem se nedá mluvit, o tom se má mlčet“, přijala odborná veřejnost s nadšením. Není proto divu, že loni budovu ocenil Klub Za starou Prahu jako nejlepší novostavbu v organismu historického města.

Podobně jednoduše, nikoli však asketicky pojal architekt stavbu lanškrounské vily pro jednoho ze svých klientů. Dům je situován v příměstské části, na dohled od chaotického satelitního městečka. V tomto kontextu působí čistě bílá a ostře řezaná vila, představující osobitou syntézu minimalistické a neofunkcionalistické architektury, jako zjevení. Výrazně tomu pomáhá maximálně prosklené zahradní průčelí a stejně tak i vstupní průčelí protnuté pásovým otvorem, za nímž se skrývá jedna z teras. Takové pojetí znamená zřetelně čitelnou narážku na českou architektonickou avantgardu, jejíž protagonisté, stejně jako v tomto případě Kokeš, používali jako jeden z výrazových prostředků kovová venkovní schodiště zapuštěná přímo do zdi. Částečný vliv funkcionalismu cítíme i uvnitř velkoryse řešené stavby, do jejíhož středu architekt situoval velkou obytnou halu. Tuto prostornou místnost s dominantním krbem uprostřed lze buď obývat jako prostorové kontinuum, nebo ji podle potřeby rozdělit několika palisandrovými posuvnými příčkami na tři menší pokoje. Pro navození pocitu ještě větší intimity tu jsou skleněné posuvné stěny, které slouží k oddělení hlavního obytného prostoru od technicistně řešeného schodiště. V poschodí, disponujícím třemi ložnicemi, se nachází koupelna otevřená do terasy, z níž se vstupuje ke schodišti na střechu vily.