Oč nám jde a co je pravda aneb Frekvence a funkčnost

Užíváme-li nějaký jazykový výraz ve standardních psaných textech (autorská řeč prózy, resp. její převážná část, publicistika, odborná literatura) běžně ve dvou různých formách, např. určitý pádový tvar substantiva, dejme tomu lokál singuláru, se dvěma různými koncovkami (v) parlamentě nebo (v) parlamentu, a neliší-li se ty dvě různé formy ani významem, ani stylem, pak vysoká frekvence obou takových forem v takových psaných textech svědčí o tom, že obě jsou v těchto textech v běžném úzu, a eo ipso i o tom, že jsou obě správné, a proto funkční.

Pokud je nějaká jazyková forma daného jazyka dané doby velmi frekventovaná a může jí potenciálně konkurovat (např. proto, že se vyskytuje v jiném jazyce, nebo proto, že se běžně vyskytovala v témže jazyce starší doby) jiná forma, která má frekvenci nulovou či extrémně nízkou a tato forma s extrémně nízkou frekvencí se navíc vyskytuje v kontextu či kontextech svědčícím či svědčících o evidentně nekvalitním či výrazně substandardním textu (cizinecký, chaoticky exhibicionistický, „blábolivý“ atp. jazyk), pak frekventovaná forma je správná a funkční, zatímco ta druhá je nesprávná a nefunkční. Správný je z tohoto hlediska např. slovosled Eva se mu směje, zatímco nesprávný je slovosled Eva mu se směje.

Je však pravda, že ne vždy je situace tak jednoduchá. A o to (mi) jde v tomto sloupku. Oč tu jde? O to, že v textech seminárních prací mých studentů i prací mnohých kolegů, jež rediguji, se píše téměř vždy, že se o něco jedná, i když nejde o to, že se o tom (dynamicky) jedná, ale jde jen o to, že o něco (staticky) jde. Nemám za to, že nahrazování jednoslabičného jde trojslabičným jedná se bez jakéhokoli posunu ve významu či bez jakékoli změny stylové hodnoty je funkčním počínáním. Spíše naopak: stírá se užitečný rozdíl mezi dynamickým jednáním o něčem a statickým „jitím“ o něco.

O podobně nefunkční změnu jde tehdy, říkáme-li, že něco je pravdou místo abychom neutrálně, jednodušeji a odvážně konstatovali, že to je pravda. Onen takzvaný predikativní instrumentál je totiž velmi funkční tam, kde chceme vyjádřit, že něco se chová či funguje jako něco jiného; např. Náměstí je parkovištěm nebo že něco/někdo v dané době a za daných okolností „funguje“ určitým způsobem, např. Eva je mou učitelkou tance nebo Křemík je dobrým vodičem tepla. Avšak sotva může jít o to, že něco „funguje či momentálně vystupuje“ jako pravda. Např. ve větě z ČNK Je pravdou, že občané mohou mít z cizinců jisté obavy jde jen a jen o to, že někdo soudí, že to, co tvrdí, je pravda. Je ovšem pravda, že v psaných publikovaných textech se výraz Je pravdou, že… dosud příliš nerozšířil: Je pravda, že… v ČNK asi čtrnáctkrát převládá. Ale co když lépe a vznešeněji vypadající (a patrně „hyperkorektní“) Je pravdou, že… nakonec v naší řeči převládne? Pak lingvisté (i všichni ostatní) budou muset před nejvyšším arbitrem územ ustoupit. Bude však zároveň nutno pokládat ten frekventovaný výraz za funkční? Kolega Cvrček by patrně soudil, že ano. Já naopak soudím, že nikoli.