Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Vidění věcí, sebepoznání a (ne)souměřitelnost

Ad Vesmír 2008/6
 |  9. 4. 2009
 |  Vesmír 88, 213, 2009/4

Jsem čtenářem Vesmíru od poválečných dob a jeho přírodovědecké zaměření mi bylo a je blízké. Z toho důvodu bych chtěl komentovat letošní číslo 6. Je uvedeno článkem doc. Ivana Havla o představách, které mohou v divákovi vzbudit obrazy, a pokusem klasifikovat je podle fenomenologických kritérií (Vesmír 87, 347, 2008/6). S doc. Havlem sdílím obdiv k originálnímu malířství. Když se mi v osmdesátých letech naskytla příležitost navštívit Lerachovu galerii v Mnichově, byl jsem tak očarován výstavou Marca Chagalla, že jsem chodil v prvním sále pořád dokola, až jsem se stal podezřelým pro místního kustoda. Své pocity nemohu vystihnout lépe než jako hluboký dojem z vidění věcí a událostí, jež umělec předkládá z naprosto nového úhlu pohledu. Neuvažoval jsem v kategoriích uplynulého, ale ani budoucího. Vnímání obrazů u různých lidí nepochybně probíhá různě – od vášnivého zaujetí až po úplnou netečnost. Otázkou pro přírodovědce zůstává, zda lze škálu těchto individuálních reakcí měřit a jak. Jinak patří do říše jevů a jevení nebo do psychologie.

Petr Winkler (Vesmír 78, 370, 2008/6) se vrací k vyhodnocení halucinogenního působení derivátu kyseliny lysergové (LSD-25), testovaného na lidech v padesátých letech minulého století. Jako student jsem v té době byl též kontaktován. Odmítl jsem se vystavit droze s argumentem, že si své myšlení nenechám nabourat pro pokusné účely. Takových odmítnutí bylo asi více, ale nijak se nepromítají do studovaného vzorku 21 dotazovaných. Vím, že alespoň v jednom případě spolužák s malířskými sklony LSD vyzkoušel a měl z toho zážitek, který vtělil do několika obrazů. Zůstává tedy otázkou, zda výběr testovaných neovlivnil výsledky testování. Autor uvádí, že zkušenost s LSD u takto vybrané skupiny „rozšířila v nějakém směru jejich sebepoznání“. Sebepoznání je pěkně kulaté české slovo. Vždy jsem se domníval, že vědomí vlastních nedostatků a chyb (tj. sebepoznání) lze nejlépe nabýt kritickou diskusí s moudřejšími a čerpat podněty z literárních i uměleckých děl, kterým alespoň částečně rozumím a která mě dostatečně zasáhnou. Nemyslím si, že jakákoli droga může mít podobný účinek.

Jeden z posledních článků je věnován A. Gobineauovi a vzniku moderního rasismu (Vesmír 87, 398, 2008/6). Napsal jej prof. I. Budil jako filozoficko-literární úvahu. Z pohledu literárněkritického se toutéž otázkou zabýval V. Černý ve stati Rasizmus, jeho základy a vývoj. Cituje z Gobineauovy předmluvy: „…jsem jaksi začal tvořit již od svého dětství. Je to výraz pudů, které jsem si už přinesl na svět.“ Černý zjišťuje, co byly Gobineauovy nejstarší dojmy a zážitky: „Urputný zážitek pokořené pýchy a nevšímaného sebevědomí. Zvláštní to člověk, je nutno jej rozebírat?“ Přesto se I. Budil pouští do některých generalizací, jako je popření „demokracie ve jménu vědy“. Že se i mezi vědci (zvláště eugeniky) a mezi politiky a neinformovanými filozofy vyskytli rasisté, není snad nutno připomínat.

Na rozdíl od toho obor genetika, zvláště moderní, mající k dispozici řadu srovnávacích znaků, dochází k jednoznačnému závěru, že genetická variabilita uvnitř tzv. ras nepřekračuje variabilitu mezi rasami. Údajů na toto téma je řada.

Závěr článku vyznívá, že Gobineau nebyl tak velký rasista. Budiž. Známe horší. Ivo Budil uzavírá, že Gobineau „spíše než o skutečné nerovnosti ras hovořil o jejich nesouměřitelnosti“. Zase zakulacená definice. Jsou-li jednotky nesouměřitelné, nejde je srovnávat. Lidské „rasy“ se však souměří. Naposled na olympijských hrách, kde medaile padne té, nebo oné „rase“. Možno přeskočit i na intelektuální úroveň. Afričan Nelson Mandela se stal symbolem lidstva a lidství konce minulého století. Sledoval jsem ho v diskusním utkání s nejlepším americkým reportérem v Brooklynu. Reportérovi došly argumenty a Mandela se zeptal: „Proč mlčíte, vždycky jste tolik komentoval.“ Nebo ze současnosti: Je Obama slabší kandidát na prezidentství Spojených států než jeho bílý protějšek? Tedy přestože „rasy jsou nesouměřitelné“, úspěšně své síly měří – a nevychází mezi nimi žádný rozdíl.

Odpověď prof. Ivo Budila: Obávám se, že dopis prof. Jana Svobody je v pasážích týkajících se rasismu založen na nedorozumění. Zmínka o vztahu demokracie a vědy, která může demokracii v krajním případě ohrozit, vychází z poměrně rozsáhlé diskuse, která proběhla ve Francii zejména v souvislosti s antroposociologií na počátku minulého století v době třetí republiky (viz Celestin Bouglé, Democratie devant la science, 1912) a která do značné uchránila francouzskou vědu před excesy rasismu a eugeniky. Domnívám se, že není důležité, jak velkým byl Arthur Gobineau rasistou (samozřejmě že rasistou byl obdobně jako většina jeho současníků), ale zda je oprávněné (jak to činí Stephen Jay Gould a další autoři) nazývat jej zakladatelem „vědeckého rasismu“ (v knize, která záhy vyjde v nakladatelství Triton, se snažím dokázat, že nikoliv). Gobineau má blíže k orientalistům osmnáctého století typu Anquetilla-Duperrona než k rasovým myslitelům, jakými byli Otto Ammon, Houston Stewart Chamberlain nebo Georges Vacher de Lapouge. Gobineauovo dílo anticipovalo nikoliv nacistickou ideologii, ale kulturní pesimismus a historický fatalismus Oswalda Spenglera. Studie Václava Černého je nešťastná, protože tento významný literární historik neznal dobovou antropologii a obávám se, že ani většinu Gobineauových spisů. Jeho zmíněná stať představovala v zásadě parafrázi zaujatých Selliérových článků z La Revue des Deux Mondes z počátku dvacátého století. Pokud byl Václav Černý přesvědčen, že nemá smysl se Gobineauem zabývat, pak lze připomenout, že více než deset let vycházelo po druhé světové válce specializované periodikum věnované výlučně výkladu velmi rozsáhlého Gobinauova díla a že existovali vyložení „gobinisté“ jako Jean Gaulmier nebo Jean Boissel. Tito autoři rozhodně nebyli rasisty a Arthura Gobineaua chápali především jako výrazného reprezentanta pozdního romantismu. Podle Gobineaua existovala reálná rasová hierarchie pouze v prehistorické době, a posléze byla odstraněna nezvratným všeobecným míšením, proto Arthur Gobineau zdůrazňoval spíše „nesouměřitelnost“ a „odlišnost“ dispozicí jednotlivých rasových skupin. Proč prof. Jan Svoboda polemizuje s Gobineauovou tezí odvoláním na olympijské hry a prezidenta Baracka Obamu (a Nelsona Mandelu), opravdu nevím, možná se domnívá, že Gobineauovy názory sdílím, což skutečně není pravda. Každopádně je zajímavé, jak je „rasové“ téma živé a jak relativně konfúzně na něj stále dokáží reagovat velmi vzdělaní, vysoce inteligentní a úctyhodní lidé.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorech

Jan Svoboda

Ivo T. Budil

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné