Knížata a pěšáci

Protože jsem první knihu – Brockmanovu Třetí kulturu – překládal, použiju ji jako kontrastní pozadí, na němž pak zazáří zajímavé fasety knihy druhé. Srovnejme nejdříve práci obou sestavovatelů. John Brockman se zaměřil na špičkové vědce anglosaského světa, kteří navíc cítí potřebu svou vědu popularizovat. Zařadil jich celkem 23. Většinu z nich, jako jsou R. Dawkins, D. C. Dennett, M. Gell-Mann, G. Williams, L. Margulisová, S. J. Gould, R. Shank, R. Penrose, M. Minsky a snad i další, známe z překladů jejich úspěšných knih. Název knihy odráží Brockmanovo přesvědčení, že tak lze překonat stav, kdy údajně veřejnost ví kdeco o spisovatelích a humanitních vědách, zatímco o vědě neví nic. Místo dvou izolovaných „kultur“ má tedy nastoupit kultura „třetí“, zjevená díky popularizační činnosti velikánů vědy (velikáni jsou míněni upřímně). S tímto názorem nesouhlasím, i když knihy zmíněných autorů obdivuji. Zůstaňme u metody. Příslušný vědec napsal či nadiktoval několik stránek o své práci, Brockman to upravil a rozeslal všem. Ti lidé se většinou dlouho znají osobně nebo si aspoň četli knihy navzájem, a tak podle své úvahy připsali ke kolegově autocharakteristice své komentáře, kritiku, ba i nějaký ten drb. Vrátili to Brockmanovi a ten celý soubor vydal.

Houser podle zkušeností s první podobnou knížkou ¹⁾ postupuje jinak. Zpovídá své oběti u piva a přepsané nahrávky dává k autorizaci. U toho piva sedí vždy jen jeden zpovídaný a navzájem se sotva znají, tudíž kolegy nekomentují. Vychází z toho velmi zajímavé povídání, protože výběr respondentů je skvělý a všichni jsou to víceméně Houserovi vrstevníci (*1972), tj. pěšáci, nanejvýš poddůstojníci vědy (viz J. Wilhelm, Vesmír 69, 702, 1990/12), kteří vědu aktivně provozují, už se někam prošlapali, kdeco vědí, nacházejí se v nejstrmější fázi své kariéry a v budoucnu jistě nechají o sobě slyšet. Jen někteří z nich vydali i knížku (Stanislav Mihulka, Marek Otisk, Daniel Špelda, Fatima Cvrčková), ale jde o díla odborná. Popularizaci se mnozí z nich intenzivně věnují v časopisech. Takže máme před sebou průřez generací vědců, kteří zatím nic neřídí a nikde nelobují, a tak necítí potřebu říkat fráze o tom, jak výstupy jejich práce spasí svět atd. – však to znáte. Vyprávějí zajímavě a jako nástavbu odhalí i své názory na kontext své práce. Až bude například D. Špelda jednou ředitelem ústavu, už si nebude moct dovolit říkat: Je nutné si uvědomit, že antické kultuře byl cizí důraz na praktičnost a využitelnost poznání, kterým se vyznačuje vztah k vědění v evropské moderně. Vědění nebylo posuzováno podle toho, jaké technologie lze s jeho pomocí zkonstruovat, a nehodnotilo se ani podle toho, zda nějak obohatilo znalosti lidstva. Zvláště v helénistické době […] se ustálila představa, že teoretické vědění má prospívat individuální potřebě štěstí a blaženosti (s. 41).

Zde se možná objevuje kouzlo nechtěného v osobnosti zpovídajícího. Jak znám Pavla Housera a jak prozrazují mnohé z jeho otázek v knize, tlačil směrem k praktickému využití vědeckých poznatků, dokonce ho podezírám, že by mohl v tomto směru stát za vzor U. Ecovi kritizujícímu slepotu veřejnosti k rozdílu mezi vědou a technikou (viz rámeček 1 ). On sám vymezuje cíle knihy do dvou bodů: kromě vyprávění o zajímavých věcech ve vědě a v dějinách vědy je to snaha polemizovat s technofobním vnímáním civilizace jako „škůdcem přírody“, tedy jde o dialogy o vědě (v titulu knihy), ale s důrazem na techniku a technické aplikace.

Plně se mu to ovšem daří snad jen ve třech případech. V rozhovoru s P. Kotenem o výzkumech planet a jejich satelitů – tam ostatně nejde o vědu, ale o technickou realizaci principů dávno známých. Že sonda objeví kdeco, je jistě pravda, ale postavit tu sondu je problém technologií, nikoli vědy. Podobně je to v rozhovoru Pivní věda s M. Hrabákem – nejde tam o vědu, ale o technologii výroby piva. Ještě sem možná spadá rozhovor s O. Huřťákem o aplikované matematice – ale matematické manipulace na burze dávají prostor pro hru a, jak Huřťák říká, pro emoce, jež jsou věčným spoluhráčem racionality. Něco málo k tomu snad říkají i ekologové, kterým lezou krkem neustálé půtky s ochranáři.

Ostatní autoři však Houserovým snahám odolávají, a tak se vyvíjí velmi zajímavé čtení, přímo „třetikulturní“. Například F. Cvrčková (s. 147) se v rozhovoru o biotechnologiích hněvá na pseudoracionální argumenty používané proti vědě vůbec a biotechnologiím zvlášť, a odstavec uzavírá: Je už na čase, aby se i vědci přihlásili k tomu, že věda sama – je-li praktikována dobře a s pokorou – je také lidským příběhem plným tajemství a krásy, který snad stojí za úctu a opatrování alespoň tak jako Karlův most. Celé vyznění se Houserovi musí líbit, až na slovo „pokora“ v závěru – prý se jím nahrává na smeč odpůrcům vědy. Cvrčková odpovídá: … Tak dobře, možná by se dalo říct třeba i „úcta“. Úcta k někomu – a ten někdo může být třeba borovice nebo mikrob – kdo něco umí hodně dobře, ba virtuózně, dělá to už nějaký ten pátek, velmi dobře „ví“, co si může dovolit […], a to nejen účinně, ale i jaksi elegantně, tak jak bývají elegantní i dobrá technická řešení. Úcta […] jako dialog rovného s rovným nebo aspoň jako dialog učitele se žákem: a tím učitelem jsou pro vědce nejen jeho lidští předchůdci, ale hlavně příroda sama.

A nejen Cvrčková říká takové věci. Zapomeňme na praktické využití a nechme se unášet tématy a jejich zapáleným komentováním. Stručně další témata: současná kosmologie a její „temné“ stránky vesmíru (J. Podolský); antická astronomie (D. Špelda); počátky babylonské matematiky (M. Bečvářová); střetávání evropské a arabské vědy a jejich vývoj od antiky až do novověku (M. Otik); evoluční psychologie (J. Klimeš); velká vymírání v minulosti a co se děje s vymíráním dnes, a také o „souladu s přírodou“ v životě našich předků (S. Mihulka); kritika ochranářství (T. Grim) a na to navazující prales velkoměsta, kde musíte dávat pozor, na co šlápnete, a není to had (J. Šturma). Na každý z těchto rozhovorů by se dala napsat pochvalná recenze – ponechám na čtenáři (i čtenářce samozřejmě), ať se poučí sami. A doporučím pořídit si obě zde zmíněné knihy: každá z nich nasvěcuje nádherný svět vědeckého poznávání z jiného úhlu, ale hezky.