Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Knížata a pěšáci

JOHN BROCKMAN: Třetí kultura. Za hranice vědecké revoluce, Academia, Praha 2008, přeložil Anton Markoš, 392 stran, doporučená cena 450 Kč, ISBN 978-80-200-1545-7
 |  9. 4. 2009
 |  Vesmír 88, 276, 2009/4

To, že každá kultura má určitý „blok“, tj. souhrn představ, za něž není schopna vystoupit, protože by se jinak zcela zhroutil její obraz světa, je známá věc. Potíž je v tom, že znalost existence takových hranic je vždy výsledkem pozdější rekonstrukce – naše kultura má nepochybně také takový „blok“, o jehož podobě a vymezeních my nemáme ani tušení, ale který bude zcela zřejmý příštím generacím.

 

Daniel Špelda v knize P. Housera, s. 52–53

 

Protože jsem první knihu – Brockmanovu Třetí kulturu – překládal, použiju ji jako kontrastní pozadí, na němž pak zazáří zajímavé fasety knihy druhé. Srovnejme nejdříve práci obou sestavovatelů. John Brockman se zaměřil na špičkové vědce anglosaského světa, kteří navíc cítí potřebu svou vědu popularizovat. Zařadil jich celkem 23. Většinu z nich, jako jsou R. Dawkins, D. C. Dennett, M. Gell-Mann, G. Williams, L. Margulisová, S. J. Gould, R. Shank, R. Penrose, M. Minsky a snad i další, známe z překladů jejich úspěšných knih. Název knihy odráží Brockmanovo přesvědčení, že tak lze překonat stav, kdy údajně veřejnost ví kdeco o spisovatelích a humanitních vědách, zatímco o vědě neví nic. Místo dvou izolovaných „kultur“ má tedy nastoupit kultura „třetí“, zjevená díky popularizační činnosti velikánů vědy (velikáni jsou míněni upřímně). S tímto názorem nesouhlasím, i když knihy zmíněných autorů obdivuji. Zůstaňme u metody. Příslušný vědec napsal či nadiktoval několik stránek o své práci, Brockman to upravil a rozeslal všem. Ti lidé se většinou dlouho znají osobně nebo si aspoň četli knihy navzájem, a tak podle své úvahy připsali ke kolegově autocharakteristice své komentáře, kritiku, ba i nějaký ten drb. Vrátili to Brockmanovi a ten celý soubor vydal.

Houser podle zkušeností s první podobnou knížkou 1) postupuje jinak. Zpovídá své oběti u piva a přepsané nahrávky dává k autorizaci. U toho piva sedí vždy jen jeden zpovídaný a navzájem se sotva znají, tudíž kolegy nekomentují. Vychází z toho velmi zajímavé povídání, protože výběr respondentů je skvělý a všichni jsou to víceméně Houserovi vrstevníci (*1972), tj. pěšáci, nanejvýš poddůstojníci vědy (viz J. Wilhelm, Vesmír 69, 702, 1990/12), kteří vědu aktivně provozují, už se někam prošlapali, kdeco vědí, nacházejí se v nejstrmější fázi své kariéry a v budoucnu jistě nechají o sobě slyšet. Jen někteří z nich vydali i knížku (Stanislav Mihulka, Marek Otisk, Daniel Špelda, Fatima Cvrčková), ale jde o díla odborná. Popularizaci se mnozí z nich intenzivně věnují v časopisech. Takže máme před sebou průřez generací vědců, kteří zatím nic neřídí a nikde nelobují, a tak necítí potřebu říkat fráze o tom, jak výstupy jejich práce spasí svět atd. – však to znáte. Vyprávějí zajímavě a jako nástavbu odhalí i své názory na kontext své práce. Až bude například D. Špelda jednou ředitelem ústavu, už si nebude moct dovolit říkat: Je nutné si uvědomit, že antické kultuře byl cizí důraz na praktičnost a využitelnost poznání, kterým se vyznačuje vztah k vědění v evropské moderně. Vědění nebylo posuzováno podle toho, jaké technologie lze s jeho pomocí zkonstruovat, a nehodnotilo se ani podle toho, zda nějak obohatilo znalosti lidstva. Zvláště v helénistické době […] se ustálila představa, že teoretické vědění má prospívat individuální potřebě štěstí a blaženosti (s. 41).

Zde se možná objevuje kouzlo nechtěného v osobnosti zpovídajícího. Jak znám Pavla Housera a jak prozrazují mnohé z jeho otázek v knize, tlačil směrem k praktickému využití vědeckých poznatků, dokonce ho podezírám, že by mohl v tomto směru stát za vzor U. Ecovi kritizujícímu slepotu veřejnosti k rozdílu mezi vědou a technikou (viz rámeček 1 ). On sám vymezuje cíle knihy do dvou bodů: kromě vyprávění o zajímavých věcech ve vědě a v dějinách vědy je to snaha polemizovat s technofobním vnímáním civilizace jako „škůdcem přírody“, tedy jde o dialogy o vědě (v titulu knihy), ale s důrazem na techniku a technické aplikace.

Plně se mu to ovšem daří snad jen ve třech případech. V rozhovoru s P. Kotenem o výzkumech planet a jejich satelitů – tam ostatně nejde o vědu, ale o technickou realizaci principů dávno známých. Že sonda objeví kdeco, je jistě pravda, ale postavit tu sondu je problém technologií, nikoli vědy. Podobně je to v rozhovoru Pivní věda s M. Hrabákem – nejde tam o vědu, ale o technologii výroby piva. Ještě sem možná spadá rozhovor s O. Huřťákem o aplikované matematice – ale matematické manipulace na burze dávají prostor pro hru a, jak Huřťák říká, pro emoce, jež jsou věčným spoluhráčem racionality. Něco málo k tomu snad říkají i ekologové, kterým lezou krkem neustálé půtky s ochranáři.

Ostatní autoři však Houserovým snahám odolávají, a tak se vyvíjí velmi zajímavé čtení, přímo „třetikulturní“. Například F. Cvrčková (s. 147) se v rozhovoru o biotechnologiích hněvá na pseudoracionální argumenty používané proti vědě vůbec a biotechnologiím zvlášť, a odstavec uzavírá: Je už na čase, aby se i vědci přihlásili k tomu, že věda sama – je-li praktikována dobře a s pokorou – je také lidským příběhem plným tajemství a krásy, který snad stojí za úctu a opatrování alespoň tak jako Karlův most. Celé vyznění se Houserovi musí líbit, až na slovo „pokora“ v závěru – prý se jím nahrává na smeč odpůrcům vědy. Cvrčková odpovídá: … Tak dobře, možná by se dalo říct třeba i „úcta“. Úcta k někomu – a ten někdo může být třeba borovice nebo mikrob – kdo něco umí hodně dobře, ba virtuózně, dělá to už nějaký ten pátek, velmi dobře „ví“, co si může dovolit […], a to nejen účinně, ale i jaksi elegantně, tak jak bývají elegantní i dobrá technická řešení. Úcta […] jako dialog rovného s rovným nebo aspoň jako dialog učitele se žákem: a tím učitelem jsou pro vědce nejen jeho lidští předchůdci, ale hlavně příroda sama.

A nejen Cvrčková říká takové věci. Zapomeňme na praktické využití a nechme se unášet tématy a jejich zapáleným komentováním. Stručně další témata: současná kosmologie a její „temné“ stránky vesmíru (J. Podolský); antická astronomie (D. Špelda); počátky babylonské matematiky (M. Bečvářová); střetávání evropské a arabské vědy a jejich vývoj od antiky až do novověku (M. Otik); evoluční psychologie (J. Klimeš); velká vymírání v minulosti a co se děje s vymíráním dnes, a také o „souladu s přírodou“ v životě našich předků (S. Mihulka); kritika ochranářství (T. Grim) a na to navazující prales velkoměsta, kde musíte dávat pozor, na co šlápnete, a není to had (J. Šturma). Na každý z těchto rozhovorů by se dala napsat pochvalná recenze – ponechám na čtenáři (i čtenářce samozřejmě), ať se poučí sami. A doporučím pořídit si obě zde zmíněné knihy: každá z nich nasvěcuje nádherný svět vědeckého poznávání z jiného úhlu, ale hezky.

Ukázka jako upozornění ještě na další knihu

Věříme, že žijeme v době, jejíž nejranější fáze označil Isaiah Berlin jako věk rozumu. Stíny středověku se rozptýlily v kritickém světle renesance, a dnes jsme přesvědčeni, že žijeme ve věku vědy. Tato vize nadvlády vědeckého myšlení, ohlašovaná naivně v Giosue Carducciho Hymnu na Satana a kritičtěji v Komunistickém manifestu z roku 1848, je však více propagována reakcionáři, spiritisty a laudatores tempore acti (opěvovači času minulého) než samotnými vědci. Právě prvně jmenovaní (a ne vědci) líčí obrazy zavánějící fantastikou, kde svět zapomněl všechny hodnoty a je založen jedině na pravdě vědy a božstvu techniky. Model epochy řízené vědou je v očích nepřátel vědy oním triumfujícím světem nastíněným v Carducciho Hymnu:

Pryč s tvým kropítkem, kňežouře, a s tvými litaniemi! Ne knězi, Satan před tebou neuteče! …

Buď pozdraven, ó Satane, ó rebelie, ó pomstychtivá sílo rozumu! […]

Když se však na tento text z r. 1863 podíváme pořádně, zjistíme, že jako sataničtí hrdinové bránící nadvládě náboženské víry zde sice vystupují čarodějnice a alchymisté, velcí kacíři a reformátoři od Husa přes Savonarolu až k Lutherovi, ale žádní vědci; kupodivu ani Galileo, a ten přece měl rozpumpovat Carducciho antiklerikální a republikánské srdce. Jak text přechází do moderních časů, stává se hrdinou, symbolem vítězství rozumu nad vírou – vlak. […] Jinými slovy, dokonce i pro Carducciho, milovníka klasiky, avšak plného vášní typických pro romantismus, je symbolem vítězství rozumu produkt techniky, nikoli věda. Musíme tedy učinit první rozlišení – mezi vědou a technikou.

Dnes se od techniky požaduje všechno, a nečiní se rozdíl mezi technikou ničivou a tvořivou. Puberťák – hrající na počítači Hvězdné války, používající mobil jako přirozené prodloužení své eustachovky, četující na internetu – žije ve světě techniky a nedovede si představit existenci světa bez počítačů a telefonů.

Věda je jiná. Masmédia si ji pletou s technikou a přenášejí toto zmatení na své uživatele, kteří si pak myslí, že všechno vědecké je také technické. Neuvědomují si skutečné postavení vědy – míním tím vědy, která v technice nachází uplatnění a výstupy, ale jejíž prvořadou podstatou technika není.

Technika vám poskytne všechno a hned; věda je pomalejší. […]

Závislost na technice nemá nic společného s praxí vědy, spíše má co do činění s věčným tíhnutím k magičnu. Čím byla magie po všechna ta staletí a čím pořád zůstává, i když v skrytu? Je založena na předpokladu, že lze skočit od příčiny k účinku bez mezistupňů. Zabodnu špendlík do figurky představující nepřítele, a on umře. Vyslovím zaklínadlo, a železo se promění ve zlato. Povolám anděly, a pošlu po nich zprávu. […] Magie se nezajímá o dlouhé řetězce příčin a následků, a především se neobtěžuje experimentálně dokázat opakovatelný vztah mezi příčinou a výsledkem. Z toho plyne její půvab pro člověka od primitivních kultur až k renesanci a dnes pro spousty okultních sekt, které lze nalézt všude po internetu. Víra a naděje vkládané do magie nijak nevyvanuly s nástupem experimentální vědy. Jen touha po současnosti příčiny a účinku se přenesla na techniku, která vypadá jako přirozená dcera vědy. Kolik to dalo úsilí, než jsme se dostali od prvních počítačů v Pentagonu […] k našim současným PC, kde se vše odehrává ve zlomku sekundy? Technika činí možným vše, a tak ztrácíme ze zřetele řetěz příčin a následků.

U. Eco: Science, Technology, and magic, in: Turning back the clock: Hot wars and media populism, Vintage Books, Londýn 2008, s. 103–111. Původně novinový článek (2002), ovšem bez úvodního povídání o Carduccim.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné