Geologický příběh se šťastným koncem: kvartér existuje!

Je řada věcí, o jejichž existenci nepochybujeme až do chvíle, kdy si přečteme závazné stanovisko nějaké komise. V případě geologie je jím Mezinárodní stratigrafická komise, která má na starosti detailní členění geologických období a stanovení jejich hranic doložitelným odkryvem v nějakém dobře dostupném místě světa. Podobně jako v počátcích archeologie existovalo dělení na dobu kamennou, keramickou a kovovou, geologové si oblíbili trojici paleozoikum, mezozoikum a kenozoikum, tedy doslova období starého, středního a nového života. Charles Lyell navrhl již r. 1833, že by se geologické vrstvy, které obsahují 90 % moderní fauny, měly nazývat pleistocén a úplná současnost holocén. Záhy bylo jasné, že zejména v kolébce geologie – Anglii a Francii – mohou být pleistocenní vrstvy mocné desítky metrů (stejně jako vrstvy starších období). Začalo se o nich hovořit jako o čtvrtém útvaru, kvartéru, a tím se zpětně vydělil útvar třetí, terciér.

Geologové obvykle příliš nediskutují, ale v případě kvartéru se jim bezbřehá diskuse protáhla na celé století. To není nadsázka, nýbrž konstatování, že se o existenci a členění kvartéru téměř neustále, rok po roku, desetiletí po desetiletí, dohadovala mezinárodní skupina expertů. Teprve r. 1948 bylo dohodnuto, že pleistocén začal průnikem studených vod do Středozemního moře asi před dvěma miliony let a že to dokazuje profil v místě zvaném Vrica v italské Kalábrii. ¹⁾ Zdejší mořská fauna se intenzivně studovala již od r. 1910, ale problém tkvěl jinde. Profil byl špatně vybrán a je neúplný. Diskuse pokračovaly dalších padesát let.

V roce 1984 se badatelé usnesli, že se začátek pleistocénu kryje s koncem magnetického ²⁾ období olduvai před 1,8 milionu let. Tím se opět podařilo udělat z pleistocénu „éru člověka“ a propojit geologický a archeologický záznam. Dlouho to nevydrželo, protože nálezy východoafrických hominoidů posouvaly předky člověka čím dál hlouběji do třetihor. Na dalších dvacet let neexistovalo oficiální uznání termínu čtvrtohory (kvartér), čímž se zpětně zrušily i třetihory (terciér). Kenozoikum se ještě předloni dělilo na starší (paleogén) a mladší (neogén). Pleistocén s holocénem byly řazeny do neogénu.

Praktičtí geologové však dobře věděli, že dělení na třetihory a čtvrtohory skutečně existuje a oba termíny byly běžně používány, i když redakce některých časopisů trvaly na dodržování stratigrafické normy. V roce 1998 došlo k nečekanému kroku, protože spodní hranice pleistocénu byla opět ratifikována jako 1,8 milionu let, přestože bylo obecně známo, že k ochlazení klimatu a příchodu prvních ledových dob došlo před přibližně 2,6 milionu let. V květnu 2007 konečně Mezinárodní stratigrafická komise formulovala se zpožděním nejméně třiceti let jasné stanovisko – kvartér existuje. Podložní jednotka je neogén, jejich hranice probíhá na bázi mořského izotopového stadia 103, které je datováno na 2,6 milionu let. ³⁾ Klasický profil v Kalábrii nelze považovat za hranici kvartéru, ale jen jednoho ze čtyř hlavních kvartérních stupňů.

Co z toho vyplývá? Člověk by měl tendenci říct, že geologové pracují s tak velkými časovými obdobími, že si klidně mohou dovolit diskusi o kvartéru trvající skoro dvě století, ale třeba taková zoologie na tom se svým klasifikačním schématem není o mnoho lépe. Z hlediska antropologie vědy je nejpozoruhodnější pomalost a dlouhá historická podmíněnost nejen věd o Zemi, ale také klasické biologie oproti třeba fyzice nebo chemii. Běžně čteme a citujeme práce padesát let staré a také některé naše práce budou své citační ohlasy shromažďovat desítky let. Ze scientometrického hlediska existují disciplíny jako archeologie nebo geologie, kde se cituje málo, ale dlouho, a vědy jako genetika nebo astronomie, kde se cituje hodně, ale krátce. Z hlediska věd o Zemi se konečně nemusíme bát používat přirozené dělení na třetihory a čtvrtohory a můžeme mít radost z toho, že se počátek kvartéru konečně kryje s nástupem velkých globálních změn způsobených příchodem ledových dob.