Divoký osel z Gudžarátu

Vidět ladný cval divokých zvířat z čeledi koňovitých ve volné přírodě patří k nezapomenutelným zážitkům. Uvědomíme-li si, že vlastně našlapují na špičku posledního, třetího prstu (zakončeného kopytem), žasneme ještě více. Mezi koňovitými rozlišujeme tři základní skupiny kopytníků: koně, osly a zebry. Vývojová linie této čeledi je poměrně dobře doložená. Nejstarší předchůdci těchto zvířat obývali Zemi od spodního eocénu. ¹⁾ Velikostně připomínali psa. V miocénu až pliocénu ²⁾ se začala vyvíjet podoba koňovitých, jak ji známe v moderní době. Důležitá etapa vývoje koní se odehrála v Americe, ale v období pleistocénu všichni zástupci vymřeli. Znovu se tam dostali až zásluhou člověka, se španělskými dobyvateli v 15. století.

Khur – poddruh osla asijského

Oslové jsou oproti koním menší a podsaditější. Jak víme, kromě hýkání je pro ně charakteristický ocas zakončený trsem krátkých žíní. Rozlišujeme tři druhy oslů – afrického a dva asijské (osla asijského a kianga). Osel asijský (Equus hemionus) je větší než africký, má štíhlejší postavu a delší uši. Na hřbetě má úzký černý pruh. Z divokých zástupců koňovitých je údajně nejrychlejší, na krátkou vzdálenost dokáže běžet rychlostí až 70 km/h. Jeho původním domovem byly rozsáhlé asijské stepi a polopouště, kde izolací jednotlivých populací vzniklo několik poddruhů osla asijského. Jedním z nich je khur (Equus hemionus khur). Je však nutno zdůraznit, že o systemtické řazení koňovitých se vedou spory.

V historii se khur hojně vyskytoval na území od severozápadního Afghánistánu až po severozápadní Indii. Dnes v přírodě žije již jen na jediném místě – v rezervaci, která pro něj byla zřízena v indickém státě Gudžarát. Přírodní rezervace Wild Ass Wildlife Sancuary byla založena už v roce 1973. Od roku 1978 se rozkládá na ploše skoro 5000 km². Většina území patří do oblasti Malého Rannu (Little Rann of Kutch). Tato slaná „poušť“ je pozůstatkem Arabského moře z dob, kdy jeho hladina byla výše než dnes. Little Rann of Kutch byl spojen s Great Rann of Kutch a Kutchským zálivem ještě v období holocénu. ³⁾ Ve vývoji území se uplatnily také tektonické síly, zemětřesení tu ostatně občas bývá i dnes. S příchodem monzunových dešťů se toto území každoročně zaplní slanou vodou, hlubokou asi půl metru až metr. Většinou se v ní dá chodit, bahno je kluzké jen místy.

Nehostinný domov

Voda postupně vysychá a v listopadu už po ní obvykle nenajdeme ani památky. Rozsáhlé ploché území je na několika místech přerušeno zbylými vodními plochami nebo ostrůvkovitými územími, která vyčnívají nad reliéf. ⁴⁾ Oblast Malého Rannu je pro život klimaticky velmi náročná. Je zde suché tropické klima, se srážkami do 300 mm za rok. Nejvíce prší v červenci a srpnu. Maximální denní teploty běžně přesahují 40 °C, noční mohou klesnout až na 2 °C. Ačkoliv i podzemní voda je zde slaná a místní lidé z ní získávají sůl, ⁵⁾ během výzkumu v devadesátých letech byla na jednom z vyvýšených „ostrovů“ objevena starobylá studna s pitnou sladkou vodou. Dnes slouží jako napajedlo pro divoká zvířata.

Co ukázaly výzkumy

Jedním z nejohroženějších je tu právě khur, nádherné zvíře s pískově zbarvenou srstí, plaché a bystré. Nejradši se pase mimo dohled člověka, kterého vnímá i na velkou vzdálenost. V devadesátých letech minulého století bylo provedeno sčítání, podle něhož má na území rezervace žít skoro 3000 jedinců. ⁶⁾ Už v roce 1946 se indický zoolog Salim Ali pokusil vyčíslit populaci khura na území Malého Rannu a dospěl k počtu 3500 oslů. Úbytek v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století je přisuzován nemoci zvané surra (způsobované parazitem Trypanosoma evansi) a tzv. jihoafrické nemoci koní. Při leteckém sčítání v roce 1969 bylo zjištěno pouze 362 jedinců.

Kromě parazitů a jimi přenášených nemocí nemá khur přirozené nepřátele, ublížit mu mohou snad jedině zdivočelí psi nebo člověk. Hlavním ohrožujícím faktorem – kromě drsného klimatu – jsou pro něj změny jeho přirozeného prostředí člověkem. V období těžby soli jsou oslové vyrušováni lidmi a vozidly. Invazivní druhy rostlin, zavlečené člověkem, změnily k horšímu potravní nabídku, o kterou se navíc musí dělit s ostatními býložravci.

Khur je věrný svému teritoriu, s výjimkou stád složených ze „starých mládenců“. Ti se usazují, až když získají svůj „harém“. Asijský osel je nenáročný na potravu. Spokojí se s řídkými travinami, tamaryšky a pelyňky. V době největší nouze požírá i tobolky trnité bobovité rostliny Prosopis juliflora. Tato dřevina, původem z Latinské Ameriky, se v Gudžarátu velmi rozšířila. Přes velkou snahu indických zoologů a ochránců přírody je domov jediných volně žijících khurů ohrožen také politickými zájmy sousedního Pákistánu, který si činí nárok na část pouštního území, kde se předpokládají zásoby ropy a zemního plynu. Konflikt zapadl ve stínu sporu o Kašmír, ale na jak dlouho? Doufejme, že se divokým oslům povede co nejlépe a jejich stáda se nebudou výrazně zmenšovat (viz rámeček „Khur v číslech“ 1 ).