Šílená medicína

Řekněme si rovnou. Takové mimořádně užitečné a v dnešní době navýsost potřebné knihy v daném směru nevycházejí denně. Zato jsme neustále obludně zaplavováni reklamou na nejrůznější prostředky či léky pro zdraví „nezbytné“, které ani léky nejsou. Téměř denně můžeme sledovat rozhovory, v nichž nám „takyodborníci“ radí jak žít, co jíst a nejíst, pít a nepít, a hlavně straší a straší, čímž kypří půdu pro podnikání zmíněné v předchozí větě. A denně se musíme skutečně strachovat, že se některým politikům přece jen nakonec podaří změnit vztah mezi lékařem, který si ještě uchovává lidský zájem o nemocného pacienta, na vztah „spotřební“, kdy se z lékaře stane podnikatel či řemeslník, pro kterého příchozí trpící nebude již člověk, ale pouhý klient a zdroj příjmu. Ale popořádku.

Původně chemik František Houdek dal dohromady články a přednášky lékařů Jiřího Šavlíka, Jana Hnízdila a své. Vznikla tak kniha, kterou nemusíme číst od začátku do konce jako nějaký mnohasetstránkový román, abychom pochopili jeho obsah. V obsahu si můžeme najít, co by nás nejvíc zajímalo, nebo si knihu můžeme klidně otevřít namátkově a pustit se do čtení. Jde o kratší a ucelené texty, jejichž přečtení zabere jen krátký čas. Ale poučí nás více než dlouhatánské, nezáživné traktáty jiných.

Kniha je tak nabita užitečnými informacemi, že lze těžko uniknout pokušení ji převyprávět. Ale to nejde. Něco bylo naznačeno v úvodu recenze, a tak nyní alespoň pár příkladů. V dnešní době se již vyrábí více léků, než je chorob. Farmakologický průmysl s tím musí něco dělat. A tak i zdravého člověka je třeba přinutit, aby něco užíval. Dochází k „historicky největšímu chemickému pokusu na lidech“. Ale pozor! To, co nám bylo vnuceno, nemusí vůbec léčit. Pokud to „léčivo“ bylo prohlášeno jen za „prostředek speciální výživy“, což netušíme, stačí, aby bylo zdravotně nezávadné. Toť vše. Že se ordinují nákladná a bolestivá vyšetření pro vyšetření nebo – v lepším případě – „vyšetření, aby se vyloučilo“, nepřekvapuje. Samozřejmě že je nesnadné zjistit (pokud někdy vůbec zjistit lze), co pacientovi způsobuje potíže. Uvedena je řada příkladů, kdy zásadně pomohl psychosomatický, šetrný přístup k trpícímu místo drastických zásahů, které pacienta srazily dolů již úplně. Hodně je tam proto o „chronických bolestech“ způsobených špatným životem a tlakem okolností. Vůbec ne skutečně organických. Také o pacientově duši, na kterou by současné pokusy o odlidštění medicíny již vůbec nedbaly. A v knize jsou vysloveny i názory na homeopatii, léčitelství ap. Na ukázku již toho ale bylo řečeno dost. Ať si to vše a mnoho dalšího každý přečte sám.

Vysloveně lékařské texty jsou doplněny kapitolami z historie medicíny, o lékařích. Že se z nich dozvíme např. o Messmerovi nebo Rouxovi a pomyslném Arrowsmithovi, nepřekvapuje, je tam ale i o vídeňském profesoru Škodovi s jeho propracovaným a užitečným systémem odposlouchávání nemocných a také o strašlivém Williamu Laneovi ze Skotska, který viděl příčinu všech chorob ve vlivu střevního obsahu na tělo. Byl to chirurg, a tak odstraňoval každému tento orgán z těla, jakmile to jen šlo – třeba i při zánětu mandlí.

Mezi texty jsou citace lékařů či jiných učenců, spisovatelů ap. Jen jako příklad: „Léčil jsem, ale uzdravil Bůh“ (Ambroise Paré), „Tragickým údělem lékařství je, že musí jednat, aniž by znalo“ (Claude Bernard) nebo „Čím méně lékař ví, tím dražší je medicína, kterou provozuje“ (Hans Bankl). Je to předzvěst kapitoly o příslovích. Je jich mnoho a v lidové moudrosti dávno známých, např. že „proti věku není léku“, „každý svého štěstí strůjce“, „nedobře člověku samotnému“ atd. Na jiném místě je novodobé, se zdravotnictvím související krédo neznámého politika: „Hlavně to zdravíčko, ostatní si nakradem’“.

Autoři si plně uvědomují, kde se dnes medicína dostává na scestí. Již tím, že to dokážou pojmenovat a vystihnout, otevírají cestu k jejímu možnému „léčení“. Uvědomují si taky, že by naše zdravotnictví potřebovalo mít v čele nějakého Ferdu Mravence, ne brouky Pytlíky. Vysvětlení, proč autoři dospěli k termínu „šílená medicína“, se dovíme na s. 255. A čtenářům trpícím po lekcích z médií úzkostí jak se správně stravovat lze doporučit, aby si při cestě do Chorvatska nezapomněli plavky (s. 194). O knize platí to, co bylo řečeno na začátku. A speciálně každému, kdo jen bezmocně a odevzdaně zírá na to, co se nyní v této oblasti kolem něho děje, a osamocen neví, co si počít a jak se tomu všemu bránit, lze knihu vřele doporučit. Zlepší mu náladu. Uvidí, že není sám a že má „mluvčí“.