Zdravý jako hřib

Nejsem mykolog a houby mne vždy fascinovaly jen jako zvídavého laika, nejvýš jako nepříliš aktivního konzumenta, ale kniha kolektivu našich tří autorů, doprovázená krásnými fotografiemi, nemůže nechat chladným nikoho, kdo má vztah k živé přírodě, a už vůbec ne, pokud svou duši upsal Adolfu Portmannovi. Vyšší houby jsou skupinou organismů, která svými plodnicemi představuje formu „an sich“ v nejkrystaličtějším stavu, kde krom nutnosti nějak šířit výtrusy nic není vázáno na nějakou funkci – plodnice zajišťuje jenom to, aby výtrusorodé rouško bylo chráněno před deštěm a výtrusy padaly z určité výše, konkrétní forma s celou plejádou barev, vůní, skulptur („sítěk“), prstenců, plachetek, hlíz a čeho všeho ještě je zcela „zbytná“, přesto představuje často nádherný celek. Představy o nějakých selekčních tlacích v tomto směru vyžadují vskutku hojně fantazie, predátorů orientujících se zrakem mají houby věru pomálu, tak možná veverky. Přesto předvádějí celou plejádu zbarvení od zcela kryptických (zelánka) po zcela aposematická (muchomůrka červená). Navíc není tvar hub dán nějakou vnitřní morfologií – zatímco vepřík musí vypadat zhruba tak, jak vypadá, protože má kostru a různé funkční orgánové systémy, představují plodnice hub se svou spletí hyf jakési kreace ve volném stylu z mykochitinu a vody. K houbám vůbec nejkrásnějším a barevně nejbohatším patří právě ty hřibovité, pro člověka navíc mají i zajímavý aspekt kulinární – jen minimum z nich je nejedlých, žádná po uvaření skutečně jedovatá. Na fotografie v této publikaci se vskutku srdce směje, navíc nezahrnují jen druhy naše, ale i severské a mediteránní. Těch je hodně, už v Makedonii mne před léty fascinovalo jejich množství a barevnost, když na podzim vyrazily. Tamní nižší botanik z univerzity ve Skoplji mnohé z nich znal, ale český úmysl je požít jej šokoval – turecká tradice si je vždy ošklivila a naše touha konzumovat mnohonožky by jej nevyvedla z míry víc. Také touto otázkou se kniha zabývá: i u hřibovitých hub začíná být aktuální otázka jejich ochrany. Je možná trochu sporné, zda nejlepší cesta k ní vede přes ochranu plodnic před sběrem, opřenou o nějaké zákonné nařízení, zejména u druhů, které pozná v zemi jen pár specialistů. Vlastním houbovým „tělem“ je totiž mycelium, plodnice je jen jakousi „třešničkou na dortu“, která může, ale také nemusí vyrazit třeba i jednou za několik let. I tady je ochrana biotopů jaksi důležitější: Zapovíme-li trhat květy kandíku psího zubu, ale zároveň povolíme postavit na lokalitě supermarket, mnoho to nepomůže. Konzumace plodnic vzácných, a přitom často krásných druhů hřibů je spíše cosi takového jako nepřístojnost, při níž by nás měla „hanba třískat“, nežli že by jejím zákazem vznikalo skutečně účinné ochranářské opatření – trochu podobně jako si slušný člověk nekoupí persiánový kožich. Vidím-li českou morfologickou terminologii, týkající se hub, nelze opomenout bizarní slovo třeň používané pro to, čemu lid říká všeobecně „noha“ či „nožka“. Je pochopitelně jasné, že nejde o cosi homologického s naší nohou (to ostatně není ani noha brouka), ale ještě méně je klobouk homologický s našimi klobouky, a přesto se tak jmenovat „smí“. Vzhledem k tomu, že se tento nosič klobouku ani o nic netře, možná by bylo jednou dobře ze stínu bratří Preslů konečně vystoupit. Kniha je ovšem skvělá a měla by povinně patřit do knihovničky každého přítele a obdivovatele živé přírody, a tím spíše pak mykologa amatéra i profesionála.