Smysly a smysly

Od dětství dobře víme, že máme pět smyslů. Jsou snadno odlišitelné, víme, jaké je to něco vidět, slyšet, chutnat, čichat, hmatat. Máme na to oči, uši, jazyk, nos a prsty; snadno si každý ověří, který orgán slouží kterému smyslu. Při bdělém vnímání si často můžeme vybrat, kterému ze smyslů dáme přednost a který potlačíme (pravda, jen částečně a podle situace). Jsou tací, jimž některé smysly chybějí, ty litujeme, považujeme to za postižení.

Začal jsem s banalitami, ale jen proto, abych si z nich vyšel k poněkud spekulativním variacím na téma smyslové zkušenosti. Nemám teď na mysli rozmanité „šesté smysly“, co jich kdy bylo popsáno (od kinesteze po telepatii), ani pozoruhodné smysly zvířat a rostlin.¹⁾ Chci setrvat u člověka, nejlépe u sebe – přičemž to „sebe“ není egocentrické, jen chci zdůraznit individuální zkušenost, kterou mám(e) či nemám(e) nezávisle na tom, co k tomu říká fyziologie či jiné vědy (neřekl jsem, že mě to nezajímá).

Jedno téma, které vůbec není banální, je synestezie; v tomto čísle se o ní dočtete v článku Radkina Honzáka (Vesmír 88, 780, 2009/12). Chutnat zvuky, hmatat chutě, slyšet tvary či barvy, vidět vůně či zvuky či doteky²⁾ – cožpak to není proti přírodě? Já si to nemyslím a (stejně jako Honzák) to nepovažuji za postižení; dokonce trochu lituji, že nejsem synestetik, určitě bych si to užíval. Skutečnost, že u lidí je synestezie poměrně vzácná (zdalipak se testovala u zvířat?), spolu s obtížemi pro ni najít přímé neurovědné vysvětlení a vymyslet evoluční oprávnění, způsobilo, že toto téma tak dlouho živořilo mimo hlavní proud vědy. Naštěstí již bylo vzato na milost, což samo o sobě považuji vlastně za důležitější (pro vědu) než nedávné experimenty, které k tomu napomohly. Jde o dispozice (nikoliv jen o výjimečné zážitky), které normální (rozumí se zprůměrovaný) člověk nemá – a právě proto jsou zajímavé.

Takže tu máme příklad jakýchsi kvalitativních „smyslů“ bez odpovídajícího smyslového orgánu (jako by stimul přišel oklikou přes jiný orgán). O biologické povaze takových dispozic zatím existují jen hypotézy.³⁾ Kam směřuji? Uvádím to jako motivaci k dalšímu zahrávání si s pojmy.

Vezměme si kupříkladu smysl pro humor. Cožpak to není také určitá dispozice (však se nesmějeme pořád a všemu) a cožpak nejsou rovněž tací, jimž (k mé lítosti) chybí? Proč tedy smysl pro humor nechápat také jako smysl, v patřičně rozšířeném smyslu slova „smysl“? Navrhuji zavést si zkusmo novou, o lidskou zkušenost opřenou kategorii smyslů pro (něco).⁴⁾ Ostatně již dříve jsme se na tomto místě setkali jednak se smyslem pro unikátnost, jednak (s odvoláním na W. Jamese) se smysly pro čas, prostor a počet.⁵⁾

Asi by se dalo najít mnoho dalších podobných „smyslů pro X“, kde X je vždy nějaká typicky abstraktní kvalita. Takovéto smysly by byly spíše vlastnostmi toho, kdo jimi vládne, nikoliv atributy dotyčného X (to bychom spíše říkali, že X má či dává smysl). Dále, jak už jsem naznačil, jde spíše o dispozice (což ještě neznamená, že jsou u svého nositele trvalé a neměnné) než o jejich případné aktualizace. Smysl pro odpovědnost (což je další příklad) je jedna věc a cítit se v danou chvíli odpovědným za to či ono je věc druhá. Takové rozdíly zpravidla nejsou v literatuře tematizovány, nicméně z kontextu je zpravidla věc jasná.

Současná kognitivní věda, hlavně onen její směr, který se inspiruje filosofickou fenomenologií,⁶⁾ se obšírně zabývá rozličnými aspekty vědomé zkušenosti, jež jsou přímo zmiňovány jako „smysly pro…“ (senses of…). Patří k nim například smysl pro osobní Já, pro vlastnictví těla, pro autorství fyzických pohybů, pro vlastní aktivitu, pro volní rozhodování a jednání, pro druhé osoby, pro minulost, pro budoucnost, pro reálnost světa, pro kontinuitu života atp. V některých případech je lze od sebe odlišovat díky různým patologickým anomáliím (kdy někomu jeden smysl chybí, druhý nikoliv), jiné případy jsou otevřeny tázavému zkoumání (mimochodem, z existence smyslu pro X logicky neplyne existence X). Nesetkal jsem se s tím, že by někdo tyto „smysly pro…“ explicitně shrnoval pod nějaké obecné „senzorium“⁷⁾ spolu s oněmi pěti smysly, u nichž jsem začal, a s rozličnými typy synestezie. Myšlenka snad trochu ukvapená – jde o věci povýtce intuitivní, neurčité a vyvíjející se.

Někdy se vyplatí všímat si, jak se s podobnými věcmi vyrovnává přirozený jazyk. K tomu mám jednu zajímavost. Ukazuje se, že japonština si pro překlad anglického „the sense of…“ zvolila specifický znak: 覚 (sám má význam vštípení, zapamatování, příčetnost). Připojením dalších znaků pro rozvíjející atributy vznikají složeniny; například dvouznakových složenin je 47 – při troše fantazie bychom právě ty mohli považovat za japonskou obdobu našich pěti smyslů (ostatně ty jsou mezi nimi též – k původním 42 byly však doplněny až pod vlivem západních jazyků). A tak máme lexikální jednotky pro různé zvláštní smysly, mezi nimi smysl pro ztrácení paměti, pro akutní prožitek, pro šikovné zacházení s věcmi, pro sebereflexi, pro vidění klamných obrazů, pro podstatu (bytí, žití, poznávání) a řadu dalších.⁸⁾