O unikátnosti

Unikátní věci sbíráme, unikátní příběhy si vyprávíme, unikátní jevy chceme spatřit, unikátní události zaznamenat. Označí-li někdo něco jako unikátní (jedinečné, singulární, ojedinělé, originální, vzácné, nevídané, neslýchané, nebývalé, výjimečné, výlučné, bezpříkladné, exkluzivní), rozumíme takovému označení celkem bez obtíží. Víme však, co je to unikátnost obecně? Unikátnost jako taková? Je pojem unikátnosti náš umělý (lidský, kulturně podmíněný) konstrukt, anebo je to přirozená kategorie světa samého?

Především si lze všimnout, že tento náš pojem má rozmanité významové odstíny, které maří každý pokus o obecnou definici. Někdy je to velmi pozitivní zabarvení výjimečnosti s vykřičníkem (jedinečná příležitost!, jedinečné víno!), jindy důraz na ojedinělost, a proto vzácnost reprezentanta nějaké skupiny („unikátní exemplář druhu“, „unikátní výtisk knihy“), jindy poukaz k vlastnosti celé skupiny, totiž že všechny její prvky se navzájem liší (unikátnost otisku prstu, přístupového kódu, sněhové vločky ¹⁾ ). Takových významů může být víc a všechny jsou vágní a složitě se překrývají; zde se chci omezit na jeden další význam: unikátní ve smyslu singulární, neopakovatelné, vzpírající se zobecňování.

Ve vědách tento poslední význam vytváří trhliny: jednak mezi disciplínami, jednak uvnitř disciplín. Některé vědy touží být obecné, zabývat se pojmy a zákony, které platí vždy a všude, ²⁾ (příklad: fyzika), jiné vědy se zabývají také událostmi, které se staly jednou a už se nikdy nebudou opakovat (dějepis). ³⁾ Uvnitř disciplín jsou trhliny jemnější a klikatější (astrofyzika oproti kosmologii, teorie emergence oproti zájmu o příběh života na naší Zemi, politická filosofie oproti politologii). O tom však tentokrát – omlouvám se vědcům – mluvit nechci.

Chci si totiž položit otázku jaksi z druhé strany: Zdalipak nemáme – rozumí se každý z nás, vnímajících a prožívajících bytostí – jakýsi elementární a intuitivní smysl pro unikátnost? Jestliže máme smysl pro přítomný čas („teď“) a pro svou přítomnost v prostoru („zde“), proč bychom nemohli mít i specifický smysl pro unikátnost, jedinečnost, principiální neopakovatelnost? Teprve na základě takového smyslu či citu bychom se pak mohli domlouvat mezi sebou na nějakém objektivním (či intersubjektivním) pojetí unikátnosti a spolu s tím i na jejím protikladu – obecnosti, univerzalitě, mnohosti, opakovatelnosti, banalitě.

Rád bych vás, čtenáře, získal pro malý experiment. Co právě teď děláte? Dovolím si hádat: právě čtete tento úvodník, dokonce tuto větu. Dál se však ve svém hádání nedostanu, někdo z vás totiž sedí doma, někdo v tramvaji, někdo stojí, někdo leží. Každý je v jiném prostředí, v jiné situaci a o tom já nemohu nic vědět. Ale vy to víte! Víte to každý zcela přesně, včetně různých podrobností a souvislostí. Víte dokonce ještě víc, totiž že i to, co zrovna o své situaci nevíte, byste hypoteticky vědět mohli, protože to jaksi „někde je“. Čím je to „dál“, tím méně vás to zajímá, to však nemění nic na tom, že je to konec konců něco jedinečného, jakoby již rozhodnutého (pozor, mluvím jen o přirozeném pocitu, filosofové a kvantoví mechanici to mohou vidět jinak).

A ještě něco důležitého si lze uvědomit: ve své situaci můžete uplatnit svou vůli, můžete třeba přestat číst, já to ovlivnit nemohu. Moji situaci zase neovlivníte vy, psát si budu dál. Jinými slovy, každý z nás v každou chvíli prožívá nějakou epizodu svého života (vy třeba právě čtete, já možná právě píšu) a prožívá ji nutně jako unikátní – singulární, neopakovatelnou, nezobecnitelnou, vlastní. Pokud je to pro vás banální epizoda, může za to její obsah, nikoliv výskyt.

Pravda, když si na tutéž epizodu později vzpomenete, když ji třeba někomu budete vyprávět, zdá se, že její unikátnost je zrušena, protože jsou ztraceny podrobnosti a souvislosti a vy si dokonce můžete i přimyslet, co chcete. Napsal jsem „zdá se“, a tím jsem sám sobě umožnil to ihned zpochybnit. Pokračujme v experimentu, nyní už jen v myšlenkách. Představte si, že s odstupem několika dní tu dnešní epizodu (vaše čtení tohoto textu) někomu vyprávíte. Leccos jste zapomněli, leccos překroutili, ale jedním jste si přesto jisti: že vyprávíte tutéž epizodu, týž příběh z vašeho života. Všechno může být jinak, i smysl epizody se změní (třeba mezitím něco důležitého prožijete), ale cosi hlubšího se pro vás nemění: její totožnost – tu žádné opakování nenaruší. To přece musí nějak souviset s pocitem unikátnosti původního prožitku.

Ten pocit se nemohl, uvažuji dál, omezit na to, co bylo tehdy v centru vašeho zájmu, ani na jeho periferii, ba ani na to, co jste mohli třeba jen tušit. Musel se jaksi implicitně vztahovat i na veškerý další aktuální kontext, i na to, co jste nevěděli či nemohli vědět.

Vlastně na tom není nic divného – celý náš život, vše, co každý z nás prožil a co prožije, i vše, co s tím souviselo a bude souviset, je unikátní, neopakovatelné, nepřenositelné. ⁴⁾