Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

O unikátnosti

 |  7. 5. 2009
 |  Vesmír 88, 283, 2009/5

Unikátní věci sbíráme, unikátní příběhy si vyprávíme, unikátní jevy chceme spatřit, unikátní události zaznamenat. Označí-li někdo něco jako unikátní (jedinečné, singulární, ojedinělé, originální, vzácné, nevídané, neslýchané, nebývalé, výjimečné, výlučné, bezpříkladné, exkluzivní), rozumíme takovému označení celkem bez obtíží. Víme však, co je to unikátnost obecně? Unikátnost jako taková? Je pojem unikátnosti náš umělý (lidský, kulturně podmíněný) konstrukt, anebo je to přirozená kategorie světa samého?

Především si lze všimnout, že tento náš pojem má rozmanité významové odstíny, které maří každý pokus o obecnou definici. Někdy je to velmi pozitivní zabarvení výjimečnosti s vykřičníkem (jedinečná příležitost!, jedinečné víno!), jindy důraz na ojedinělost, a proto vzácnost reprezentanta nějaké skupiny („unikátní exemplář druhu“, „unikátní výtisk knihy“), jindy poukaz k vlastnosti celé skupiny, totiž že všechny její prvky se navzájem liší (unikátnost otisku prstu, přístupového kódu, sněhové vločky 1) ). Takových významů může být víc a všechny jsou vágní a složitě se překrývají; zde se chci omezit na jeden další význam: unikátní ve smyslu singulární, neopakovatelné, vzpírající se zobecňování.

Ve vědách tento poslední význam vytváří trhliny: jednak mezi disciplínami, jednak uvnitř disciplín. Některé vědy touží být obecné, zabývat se pojmy a zákony, které platí vždy a všude, 2) (příklad: fyzika), jiné vědy se zabývají také událostmi, které se staly jednou a už se nikdy nebudou opakovat (dějepis). 3) Uvnitř disciplín jsou trhliny jemnější a klikatější (astrofyzika oproti kosmologii, teorie emergence oproti zájmu o příběh života na naší Zemi, politická filosofie oproti politologii). O tom však tentokrát – omlouvám se vědcům – mluvit nechci.

Chci si totiž položit otázku jaksi z druhé strany: Zdalipak nemáme – rozumí se každý z nás, vnímajících a prožívajících bytostí – jakýsi elementární a intuitivní smysl pro unikátnost? Jestliže máme smysl pro přítomný čas („teď“) a pro svou přítomnost v prostoru („zde“), proč bychom nemohli mít i specifický smysl pro unikátnost, jedinečnost, principiální neopakovatelnost? Teprve na základě takového smyslu či citu bychom se pak mohli domlouvat mezi sebou na nějakém objektivním (či intersubjektivním) pojetí unikátnosti a spolu s tím i na jejím protikladu – obecnosti, univerzalitě, mnohosti, opakovatelnosti, banalitě.

Rád bych vás, čtenáře, získal pro malý experiment. Co právě teď děláte? Dovolím si hádat: právě čtete tento úvodník, dokonce tuto větu. Dál se však ve svém hádání nedostanu, někdo z vás totiž sedí doma, někdo v tramvaji, někdo stojí, někdo leží. Každý je v jiném prostředí, v jiné situaci a o tom já nemohu nic vědět. Ale vy to víte! Víte to každý zcela přesně, včetně různých podrobností a souvislostí. Víte dokonce ještě víc, totiž že i to, co zrovna o své situaci nevíte, byste hypoteticky vědět mohli, protože to jaksi „někde je“. Čím je to „dál“, tím méně vás to zajímá, to však nemění nic na tom, že je to konec konců něco jedinečného, jakoby již rozhodnutého (pozor, mluvím jen o přirozeném pocitu, filosofové a kvantoví mechanici to mohou vidět jinak).

A ještě něco důležitého si lze uvědomit: ve své situaci můžete uplatnit svou vůli, můžete třeba přestat číst, já to ovlivnit nemohu. Moji situaci zase neovlivníte vy, psát si budu dál. Jinými slovy, každý z nás v každou chvíli prožívá nějakou epizodu svého života (vy třeba právě čtete, já možná právě píšu) a prožívá ji nutně jako unikátní – singulární, neopakovatelnou, nezobecnitelnou, vlastní. Pokud je to pro vás banální epizoda, může za to její obsah, nikoliv výskyt.

Pravda, když si na tutéž epizodu později vzpomenete, když ji třeba někomu budete vyprávět, zdá se, že její unikátnost je zrušena, protože jsou ztraceny podrobnosti a souvislosti a vy si dokonce můžete i přimyslet, co chcete. Napsal jsem „zdá se“, a tím jsem sám sobě umožnil to ihned zpochybnit. Pokračujme v experimentu, nyní už jen v myšlenkách. Představte si, že s odstupem několika dní tu dnešní epizodu (vaše čtení tohoto textu) někomu vyprávíte. Leccos jste zapomněli, leccos překroutili, ale jedním jste si přesto jisti: že vyprávíte tutéž epizodu, týž příběh z vašeho života. Všechno může být jinak, i smysl epizody se změní (třeba mezitím něco důležitého prožijete), ale cosi hlubšího se pro vás nemění: její totožnost – tu žádné opakování nenaruší. To přece musí nějak souviset s pocitem unikátnosti původního prožitku.

Ten pocit se nemohl, uvažuji dál, omezit na to, co bylo tehdy v centru vašeho zájmu, ani na jeho periferii, ba ani na to, co jste mohli třeba jen tušit. Musel se jaksi implicitně vztahovat i na veškerý další aktuální kontext, i na to, co jste nevěděli či nemohli vědět.

Vlastně na tom není nic divného – celý náš život, vše, co každý z nás prožil a co prožije, i vše, co s tím souviselo a bude souviset, je unikátní, neopakovatelné, nepřenositelné. 4)

Poznámky

1) Mimochodem, o jedinečnosti sněhových vloček existuje bohatá literatura.
2) Viz můj úvodník „O univerzalitě univerzálních zákonů“ ve Vesmír 82, 663, 2003/12.
3) Německý filosof W. Windelbland podle toho rozlišoval vědy nomotetické a vědy idiografické. Prvé něco vysvětlují (hledají příčiny), druhé spíše jen rozumějí, chápou, vžívají se.
4) Tato úvaha vznikla v souvislosti s mezinárodním workshopem „The Challenge of Uniqueness“, organizovaným CTS v dubnu 2009.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...