Naše dluhy králíčku Petrovi

Distributoři filmu Miss Potter patrně sázeli na poterománii a krásu hlavní představitelky Renée Zellweger, když uváděli film do našich kin. Miss Potter ale není objevenou pratetou Harryho Pottera, nýbrž autorkou a ilustrátorkou vtipných dětských knížek, které baví děti už přes sto let, a ženou, která skupovala pozemky v Lake District, aby pomohla zachránit tamní krajinný ráz. Vzhledem k tomu, že příběhy nebyly přeloženy do češtiny, těžko český divák ocení scény s obživlými ilustracemi a šibalské pomrkávání králíčka Petra. Zbude mu jen dojmout se sladkobolným příběhem slečny z horních středních vrstev viktoriánské Anglie, která odmítla několik degenerovaných nápadníků, uznaných její matkou za hodné dceřiny ruky, načež se zamilovala do vydavatele svých knih. Když konečně rodiče svolili k nerovnému sňatku za podmínky, že bude zatím utajen a odložen na půl roku, mladý pan Norman Warne náhle zemřel a slečna Potterová našla útěchu v psaní a kreslení dalších příběhů na své farmě Hill Top v Lake District.

Byla však slečna Potterová opravdu taková milá infantilní dáma, která uměla krásně malovat oblečená zvířátka? Její život skrývá ještě jeden příběh a ten se odehrál před rokem 1902, kdy Frederick Warne & Co. vydali její první dětskou knihu.¹⁾ Beatrix byla fascinována přírodou, zvláště houbami a lišejníky, které také velmi zdařile kreslila a fotografovala. Její strýc, sir Henry E. Roscoe, který byl za svou vědeckou práci pro chemii povýšen do rytířského stavu, ji podporoval v jejím zájmu a pomáhal jí navazovat kontakty s tehdejšími přírodovědci. Vědecké práce se nedaly sehnat na internetu a Beatrix jako žena nemohla ani navštívit univerzitní knihovnu. Díky jejímu deníku, který si psala od roku 1881 do roku 1897 v písmu kódovaném čísly (dešifrován byl až r. 1958), víme, na jaké nepochopení a přezírání narážela v tehdy zcela mužském vědeckém světě. Inspirována myšlenkou švýcarského botanika Simona Schwendenera, že lišejník je složen se dvou organismů, řasy a houby, přičemž jeden je hostitel a druhý parazit, nalezla Beatrix důkazy, že jde naopak o vzájemně výhodnou symbiózu. Za pomoci strýce zpracovala příspěvek, který byl přednesen na zasedání prestižní Linnéovy společnosti v Londýně r. 1897. Protože společnost nebyla ženám přístupná, proslovil přednášku mykolog George Massee, o kterém si do svého deníku poznamenala, že se mu líbí její kresby a že na rozdíl od jiných přírodovědců se s ním dá hovořit, protože má alespoň nějaké myšlenky. Neodpustila si také štiplavou poznámku, že už sám prodělal několik stadií vývoje směrem k houbě. V deníku zmiňuje jeho opatrnost týkající se jejích pozorování a přesvědčení, že jako gentleman neupytlačí její myšlenky, a kdyby přece jen její výsledky zmínil ve své knize, že jí snad alespoň poděkuje. Symbolické bylo, že objevná originální práce mladé dámy z lepší společnosti, která uměla kreslit roztomilá zvířátka a nikdy nechodila do školy, protože byla vzdělávána doma, byla přednesena zrovna 1. dubna, a tak působila na slovutné vědce jako dobrý aprílový žertík. Objev symbiotického vztahu řasy a houby si tak ještě několik desítek let na své uznání počkal. Však se jí Linnéova společnost za přezíravé nepochopení omluvila, a to přesně 100 let po tomto nevyvedeném zasedání (a 54 let po její smrti). Beatrix původně chtěla práci v doplněné formě publikovat, zachoval se z ní však jen název. Jak a proč se rukopis ztratil, se nezmiňuje Beatrix ani v deníku, který v té době přestala psát, ani v bohaté korespondenci. Zřejmě zhrzena svou neschopností prorazit, zanechala zkoumání hub a začala se věnovat psaní příběhů pro děti. První z nich, Příhody králíčka Petra, uveřejnila po neúspěchu u nakladatelů vlastním nákladem v roce 1901. Až po její smrti pak vyšly tiskem její ilustrace hub, lišejníků, hmyzu a archeologických objektů. Právě vyhnání králíčka Petra ze zahrady pana McGregora, které je popsáno v jejím nejpopulárnějším příběhu, bylo později považováno za obraz jejího vyobcování z botanické obce.

Helen Beatrix Heelis rozená Potter (1866–1943) nebyla samozřejmě jedinou ženou, která tehdy měla vědecké ambice, přestože obecné mínění to nepovažovalo za vhodné a podmínky pro to nebyly vytvořeny. Na univerzitě v Cambridge byly od počátku sedmdesátých let 19. století dvě ženské koleje. Newnham College, založená v roce 1871, byla určena zvláště dívkám, které neměly formální středoškolské vzdělání, a nemohly se proto s mladými muži zúčastňovat všech přednášek. Účast žen na přednáškách musela být individuálně domluvena s přednášejícím. To platilo až do roku 1881, kdy tato podmínka byla odbourána. Ženské koleje usilovaly o to, aby pro své absolventky získaly právo nosit tituly, které dostávali po absolvování muži, ale to se jim podařilo až po opakovaných pokusech v roce 1921. Nešlo samozřejmě jen o tituly, ale třeba také o možnost přednášet na univerzitě a vydělávat si tím. Při pokusu zrovnoprávnit ženské absolventky s muži v roce 1897 byla před budovou univerzitního senátu tak mohutná demonstrace studentů a jiných odpůrců zrovnoprávnění žen, že došlo k velkým škodám na univerzitním majetku. Teprve v roce 1948 získaly ženy na univerzitě v Cambridge stejná práva jako muži.

Žen, které tehdy absolvovaly vysokou školu, bylo málo a jejich uplatnění v profesi, pro kterou měly vzdělání, bylo velmi těžké. První české dívky, které vystudovaly lékařství, Anna Bayerová (1852–l924) a Bohuslava Kecková (1854–1911), získaly univerzitní diplom v roce 1880 na univerzitě v Curychu, ale v Rakousko-Uhersku jim nebyl uznán, takže mohly lékařskou praxi vykonávat jen za hranicemi. Jiné dámy, např. chemička Marie Curie-Sklodowská (1867–1934), pracovaly v laboratoři vedené manželem nebo ve vlastní domácí laboratoři, jak se poštěstilo botaničkám Ethel Sargantové (1863–1918) a Agnes Arberové (1879–1960).

Dvojí příběh Beatrix Potterové ukazuje nejen, jak těžko se ženy před sto lety ve vědě uplatňovaly, ale také jak nám to nyní, kdy ženy tvoří polovinu absolventů vysokých škol, nepřipadá ani dostatečně mediálně zajímavé, pokud v tom neuspěly. Přitom podíl žen na vědeckých objevech je i dnes omezen hlavně proto, že od nich společnost a rodina očekává něco jiného, jak to nakonec ukazuje i filmové zpracování příběhu Beatrix Potterové.