Domov pro seniory, Hagibor

Pražská židovská obec se rozhodla vybudovat domov pro své seniory na rozhraní Vinohrad a Strašnic, v místě nazývaném Hagibor, které je již více než sto let těsně spjato s životem české židovské komunity. Lokalita byla původně zakoupena pro plánované rozšíření Nového židovského hřbitova, na počátku 20. století zde ovšem byla vystavěna budova, která pak sloužila jako útulek pro staré a nemocné členy obce. Jméno Hagibor získal starobinec a přilehlá oblast ve dvacátých letech minulého století, kdy byl v jeho sousedství vybudován stadion stejnojmenného židovského sportovního klubu (význam slova „hagibor“ v hebrejštině je „veliký, mocný, hrdina“). Hagibor bylo populární sportoviště a rekreační areál, kde se za první republiky soustřeďovala židovská mládež. V roce 1943 byl starobinec zrušen a sportovní areál sloužil jako internační místo, přestupní stanice do koncentračních táborů. Mnozí ze současných obyvatel Domova tudy prošli a vzpomínají na Hagibor jako na místo, kde zažili poslední radostné svobodné dny před transportem do Terezína. Návrat těch, kteří přežili šoa, právě sem na Hagibor má tedy i hluboký symbolický význam.

Architekt Jan Línek (Vesmír 85, 118, 2006/2), který zvítězil se svým návrhem ve výběrovém řízení pražské židovské obce, má s navrhováním bydlení pro seniory a pečovatelských domů mnohaletou zkušenost. Rozhodl se zachovat původní budovu Hagiboru, která je ovšem vzhledem ke své poloze nevhodná pro bydlení starých a dlouhodobě nemocných lidí: vysoké stropy působí nepříjemným dojmem zejména na nepohyblivé pacienty, jižní slunce přehřívá interiér, dalším obtížným faktorem je hluk z dopravy na frekventované Vinohradské třídě. Obytné prostory proto architekt umístil do novostavby, která navazuje na severní straně na historickou budovu a vytváří rozsáhlý vnitřní dvůr se zahradou. Do rekonstruované hlavní budovy situoval společné prostory, komunitní centrum a administrativu Domova. Vznikl uzavřený areál s plynulými přechody mezi soukromými a poloveřejnými čili společnými prostory, který splňuje i požadavky na bezpečnostní zajištění: jediný kontrolovaný vstup je hlavním vchodem do historické budovy.

Srdcem Domova je obytné atrium se zahradní úpravou a vodním prvkem, nově vytvořeným potokem. Cílem autorů bylo vytvořit vnitřní svět, který by dodával pocit intimity a bezpečí, aby uprostřed města vzniklo místo, které má zcela jinou tvář než běžné městské prostranství. Obytné prostory jsou orientovány do atria, všichni obyvatelé Domova tak mají přímý přístup do zahrady a žijí v klidném, chráněném prostředí. Vnitřní dvůr může navíc židovská obec využívat i pro oslavu svátků a nejrůznější společenské události: staří lidé tak neztrácejí kontakt se svou komunitou a jsou stále součástí jejího života. Zvnějšku je novostavba zcela strohá, na jejím obvodu jsou umístěny pouze pomocné provozy, vnější stěna tvoří kompaktní hráz. Grafika okenních otvorů je záměrně navržena tak, aby neprozrazovala nic o vnitřní dispozici. Vztah vnitřku a vnějšku, otevřenosti a uzavřenosti, propustnosti a soukromí je jedním z hlavních témat architektury domova. Tato dynamika má provozní i psychologické aspekty, jejichž skloubení není vždy snadné. Například požadavek na bezpečné uzavření budovy předpokládá bytelné vstupní dveře či bránu a historická budova Hagiboru skutečně takové mohutné, bohatě zdobené dveře má. Architekt ale podle vlastních slov nechtěl, aby se za nově příchozími obyvateli Domova zaklaply těžké dveře, proto je ponechal otevřené a před ně představil posuvnou stěnu z bezpečnostního skla s grafickým potiskem odvozeným z fotografie popínavého keře. Rostlinný motiv na skleněné stěně pak průběžně prochází celou budovou jako současná varianta vegetabilních ornamentů, které se v historické architektuře židovské komunity vyskytují velmi často a jsou i na fasádě historické budovy Hagiboru. I tak subtilními prostředky může architekt navázat spojení mezi minulostí a současností.