Živý svět v ohrožení a naše odpovědnost

K řadě publikací o klimatických změnách, dnes tolik diskutovaných, přibyla loni další – tentokrát z pera zoologa a ekologa Tima Flanneryho. Autor je profesorem na Univerzitě jižní Austrálie v Adelaide, poradcem pro ekologii australského parlamentu a poradcem australského premiéra pro klimatickou změnu. Jeho význam dokládají rovněž četné veřejné pocty, např. byl jmenován Australským humanistou r. 2005 nebo Australanem roku 2007. Již z tohoto výčtu vyplývá, že každý, kdo se blíže zajímá o problematiku podnebných změn a jejich dopad na přírodu i společnost, by se měl s názory tohoto badatele seznámit.

Dílo badatele od protinožců

• První oddíl představuje úvod do historie člověka a lidské společnosti z hlediska jejich postavení v ekosystému Země, což naznačuje i název oddílu „Role Matky Země“ a titulek první kapitoly „Gaia“. Zmiňuje i klasické autory z 19. století, kteří si všímali postupujícího znečišťování (jako Alfred R. Wallace) nebo významu CO₂ (jako Svante Arrhenius). Posledních 8 tisíciletí, kdy významná část lidstva přešla k zemědělství, a tím i k záměrným změnám přírodních ekosystémů včetně následných dopadů na přírodu, označuje jako dlouhé léto, v jehož průběhu počíná nárůst CO₂. W. F. Ruddiman považuje toto období za začátek nové éry Země – antropocénu.
• Druhý oddíl se věnuje převážně různým příkladům z přírody, kdy změny vyvolané lidskou činností vedly k vymizení jednotlivých druhů nebo vážnému poškození celých ekosystémů. Klade důraz na velké změny s celosvětovým dopadem, jako je oteplování v polárních oblastech, pokles srážek v Sahelu nebo v západní Austrálii, změny biodiverzity v tropech v důsledku klimatického cyklu El Niño – La Niña, ale i v místních podmínkách, jak ukazují názvy kapitol „Zlatá ropucha varuje“ (Kostarika) nebo „Velký pahýlový útes“ (východně od Austrálie). Oddíl uzavírají stati o stoupnutí tropopauzy, povodních a hurikánech, a zejména o ústupu ledovců podmiňujícím zdvih hladiny moří.
• Třetí oddíl, nazvaný „Umění předvídat“, se zabývá různými odhady na základě modelů, co by se stalo, kdyby došlo k změně teploty, množství oxidu siřičitého, zvýšení horní hranice lesa a podobně. Některé prognózy jsou téměř hororové, třeba že by při vzestupu teploty o 2° C vyhynula více než třetina druhů na Zemi. Najdeme zde úvahy o poklesu salinity moří, zániku Golfského proudu, následcích likvidace deštných pralesů i náhlém uvolnění mas metanu z mořského dna.
• Čtvrtý oddíl se věnuje otázkám, jakým způsobem člověk přispívá ke globálnímu oteplení, především emisím CO₂, ozonové díře, hledání náhradních energetických zdrojů, tedy problémům dnes trvale diskutovaným v odborném tisku, různých médiích i v politických jednáních. Autor správně vyzdvihuje, že rozhodujícím faktorem jsou nejčastěji peníze. S tím souvisí i náplň pátého oddílu věnovaného možnostem rozmanitých řešení s výzvou k jejich rychlé realizaci, jak dosvědčují burcující názvy kapitol „Čas vypršel“ a „Teď je to na nás“.
• V krátkém doslovu pak Flannery vyzdvihuje studii týmu Jamese Hansena ¹⁾ jako přesvědčivý důkaz oteplování Země, a končí výčtem jedenácti kroků, které by každý měl udělat, aby se oteplování zastavilo nebo aspoň zpomalilo.

Základní myšlenkou celého díla je nebezpečí globálního oteplení, které se jako červená nit vine všemi kapitolami a vyúsťuje ve výzvu, aby se konečně zavedla rázná opatření, která tento trend zastaví, neboť je už nejvyšší čas zabránit blížící se globální krizi. Velkým kladem knihy je, že je čtivá a probírá problematiku podnebných změn v nejširších souvislostech s mnoha příklady z exotických končin, o nichž je většina Evropanů informována nedostatečně. Cenný je seznam literatury, vzhledem k populárnímu zaměření knihy nezvykle bohatý.

Australské krajinné celky a evropská mozaika

Následující vážné zamyšlení se netýká jen zaměření Tima Flanneryho, ale celého trendu, projevujícího se v posledních dvou třech desetiletích. I když kniha poskytuje jedinečný vhled do problematiky světového klimatu a s ním spojených změn prostředí včetně literárních odkazů, právě tyto odkazy nutně musí vést ke kritické úvaze. Jde totiž nejen o citace uveřejněné výhradně v angličtině, ale i o drtivou převahu primárně anglofonních, zhusta mimoevropských autorů. Kontinentální Evropa je zastoupena jen mizivě, přestože právě na jejím území existuje dlouhodobá tradice sledování klimatických změn v nejmladší geologické minulosti a také daleko nejhustší sít lokalit, které poskytují příslušné doklady z řady oborů přírodních věd. ²⁾ Krom stupně prozkoumanosti se jak australská, tak americká krajina liší od evropské stupněm rozrůzněnosti – krajinné diverzity.

Dobře to vystihl Radek Mikuláš v doslovu k českému vydání, kde vyzdvihuje rozdíl mezi rozlehlými homogenními krajinnými celky Ameriky i Austrálie a „droboučkou mozaikou české a vůbec evropské krajiny, která může reagovat na změny klimatu daleko pružněji“. Vzhledem k dopadu dramatických změn podnebí, které v cyklickém sledu mnohokrát postihly právě střední Evropu během kvartéru, tedy v nedávné geologické historii, s výkyvy teplot dosahujícími běžně 10° C i více ročního průměru, aniž při tom došlo k nějakému hromadnému úbytku druhového bohatství fauny nebo flóry, se českému přírodovědci mohou zdát Flanneryho odhady vymírání nezvykle pesimistické. Vždyť většina našich dnešních druhů ve zdraví přečkala řadu ledových dob, jak je doloženo množstvím fosilních dokladů. Některé přežívaly přímo na místě, jiné – citlivé na nízké teploty – měly svá útočiště celkem nedaleko, v submediteránní zóně.

Složitější je to s mořskými ekosystémy. Jak tomu bylo třeba s korály, když v ledových dobách kleslo moře o 120 m i více a při opětném zdvihu se muselo i příslušně oteplit? Podle řady amerických modelů se oteplení na počátku poledové doby – holocénu – odhaduje až o 8° C během jednoho, nejvýše dvou století na pevnině, přičemž vývoj fauny a flóry proběhl podle fosilních dokladů na počátku teplých období sice rychle, ale celkem hladce. Flannery jakož i většina dnešních amerických autorů tyto skutečnosti víceméně pomíjí a spíše dává přednost různým modelům klimatických cirkulací, i když – jak i sám Flannery připouští – sebeexaktněji matematicky zpracovaný model nutně vychází ze vstupů, které se sice opírají o přesně naměřené hodnoty, ale sotva mohou postihnout všechny faktory, které jsou ve hře, čímž se liší od věcných paleontologických a geologických dokladů.

Flannery říká doslova: „I když počítačové modely procházejí všemi testy s velmi dobrými výsledky, nové poznatky ze skutečného světa si stále vynucují jejich úpravy.“ Nicméně v praxi zůstává víceméně při slovech.

Hledejme souvislost australských poznatků s evropskými

Uvedené připomínky nejsou kritikou Flanneryho knihy, nýbrž prostým konstatováním skutečnosti, že přístup, který je v ní podán, by bylo třeba dát do souvislosti s poznatky z klasické oblasti, a tou je nepochybně západní, severní a střední Evropa. Zde byl klimatický vývoj kvartéru během posledního století vypracován do největších podrobností na základě světově nejhustší sítě opěrných lokalit, takže umožňuje s vysokou mírou objektivity zjistit i dopad drastických zvratů podnebí na živý svět. Jde přitom o mnohokrát prověřené poučení z nedávné minulosti, které poskytuje daleko optimističtější pohled do budoucnosti, aspoň co se týče vlivu klimatu, ne však z hlediska zamoření prostředí průmyslovými imisemi i dalšími zdroji znečistění. Ty zůstávají stále vážnou hrozbou pro přírodu i lidstvo.