Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Několik generací botaniků

EMIL HADAČ (ed. Jiří Hadinec): Je lépe se opotřebovat než zrezivět. Vzpomínky na botaniky a ekology, Vydavatelství SEN a Česká botanická společnost, Dobré 2007, 210 stran textu a fotografická příloha, doporučená cena 180 Kč, ISBN 978-80-86483-25-2
 |  10. 7. 2008
 |  Vesmír 87, 492, 2008/7

Memoárová literatura nepatří mezi pozdními díly českých biologů k vzácnostem – připomeňme před časem vydané deníky Bohumila Němce. Vzpomínky profesora Emila Hadače (na sebe i jiné), velice pečlivě redigované Jiřím Hadincem, patří ke knihám, které ihned zaujmou každého, kdo se zajímá o dějiny biologie v českých zemích či kdo jich alespoň kus pamatuje. Autor memoárů, který svým životem sklenul skoro celé 20. století (1914–2003), význačný geobotanik a rostlinný ekolog, uvádí řadu neobyčejně zajímavých vzpomínek na peripetie vývoje české botaniky, jejích jednotlivých protagonistů i sebe samého.

V náznacích mezi řádky

To nejzajímavější, jak už to bývá, je čitelné jen v náznacích mezi řádky. Jde o obecný problém „šedé zóny“ ve vědě, jak se projevoval v totalitních systémech komunistického i nacistického typu a v souvislosti, řekněme s mým oblíbeným Konradem Lorenzem, byl opakovaně řešen. Řada vědeckých pracovníků, ať už proto, aby svůj obor mohli nerušeně provozovat a mít k tomu ze strany příslušných stran požehnání a podporu, nebo i ze skutečného přesvědčení, se k obskurním režimům přimkla. Volba byla jistě svízelná a v drsných a zhovadilých dobách čekal za zády špičkových vědců zástup snaživých průměrných, kteří neměli skrupule žádné. Bylo by jistě zajímavé v Hadačových pamětech najít podrobnější líčení toho, jak se v jeho vlastním životaběhu a kariéře projevovalo jeho členství ve straně a intenzivní činnost normalizátora.

Na s. 143–144 dosti cudně líčí, jak se skupinou dalších tří funkcionářů Akademie podepsali v srpnu 1968 prohlášení, v němž se distancovali od celoakademické deklarace odsuzující invazi („…že plně podporujeme snahu strany a vlády směřující k uklidnění politického ovzduší… Nakonec jsme byli prověření přímo na Ústředním výboru KSČ, a to mi pak umožnilo zúčastnit se ostatních prověrek Botanického ústavu v Praze i v Brně a odvrátit tak mnohé personální postihy.“) Těm, kterým bylo v oné době deset, se jistě snadno mluví, situace byla tehdy zajisté prekérní a bylo určitě možné uvažovat i podle klíče „když tam nebudu já, bude tam nějaká mnohem větší…“. Při podobné perspektivě pohledu by bylo jistě dobře pohlédnout laskavějším okem i na Dr. Emila Háchu, neboť tato cesta byla i cestou jeho.

Vzpomínky příliš čerstvé

V závěru autor memoárů (s. 187–188) píše: „Nikdy jsem se nedral nahoru silou, za dané situace třeba stranickou legitimací, když mi bylo ale nabídnuto vyšší postavení s vyšší odpovědností, nevyhýbal jsem se tomu. Vědomě jsem nikomu neubližoval, násilí jsem se vyhýbal, žilo se mi poměrně dobře…“ O několik řádek dál resumuje „Je víc než pravděpodobné, že jsem sám sebe nevědomky příliš zidealizoval… bude jen správné, když mí současníci můj obraz náležitě dokreslí, aby byl blíž realitě.“

To nejzajímavější, co bychom mohli říci, pravděpodobně nikdy neřekneme a ani Emil Hadač tak neučinil. Profesora Hadače jsem osobně neznal, ale jeho sloh upomíná dikci seriózního objektivistického vědce se stopou „modrooké“ naivity na způsob vyjadřování jeho německých souvěkovců, postavených před podobná a někdy mnohem horší dilemata a využívajících podobně možností doby. Stejně jako v Německu i v zemích evropského Východu začíná a v zásadě může být zahájena opatrná diskuse k tomuto tématu až za mnoho let po pádu režimu – vzpomínky prvních let jsou příliš čerstvé.

V Hadačově knize defiluje několik dnes již zemřelých generací našich botaniků s jejich přednostmi, chybami i specifiky. Velmi realisticky líčí Hadač např. neblahé působení Radovana Hendrycha, významného normalizátora, na Přírodovědecké fakultě. 1) Je ostatně pozoruhodné, kolik našich botaniků se s politikou v jejích extrémních polohách zapletlo. Kromě Domina vzpomeňme jen divoce protižidovské povídky Velenovského či nadšeného nacistu algologa Paschera, který v závěru války spáchal sebevraždu. Je těžko nahlédnout, čím by rostliny či řasy, svou povahou tiché a mírné, mohly k tomuto skrytě vybízet.

Kdo ví, kudy duch povane?

Naše počiny, které se v rámci dobového kontextu jeví obvyklými nebo alespoň jakžtakž únosnými, se s odstupem let takto jevit nemusí. Bude dnešním etologům jednou někdo vyčítat, že spolupracovali se zemědělskými velkochovy a v rámci výzkumu welfare zvířat se s nimi zapletli ve stylu těch, kdo se kdysi zasazovali, aby se při železničním transportu nedávalo do vagonu sto lidí, ale jen dvacet? Bude se jednou jako exemplární zbabělost a inkviziční praktika chápat systém anonymních posudků při recenzních a grantových řízeních, jichž se všichni účastníme? Bude se po letech s úděsem zjišťovat, že byla doba, kdy při hodnocení lidí hrály jedinou úlohu imaginární body, nikoli třeba nekvantifikovatelná invence, či dokonce moudrost nebo osobní kvality? Či se bude jednou současné vědě vyčítat bohaprázdnost a absence teologických kritérií a aplikací? Kdo ví, kudy duch povane a co budeme jednou bedlivě skrývat a ze svých životopisů retušovat… 2)

Poznámky

1) Na tohoto muže, z jehož kombinace prudké inteligence a nevypočitatelnosti šla hrůza, mám jednu bizarní vzpomínku: Jako zoolog jsem měl složit pouze jedinou zkoušku z vyšší botaniky, a při té jsem od něj dostal jedinou otázku: „Co je to dichasium ?“ Tušil jsem, že nějaký typ květenství, ale tam moje znalost končila. Odpověděl jsem: „Opak monochasia!“ „Výborně!“ odvětil postrach, snad zocelený kurzy dialektiky, a zapsal jedničku. Jiní, žáci i učitelé, však dopadli nesrovnatelně hůře.
2) Pozn. red.: Knihu je možné koupit v prodejně Academia v Praze (za 215 Kč), popřípadě ji lze objednat přímo u vydavatele, žádost je potřeba adresovat na p. Josefa Kučeru, natura@dobruska.cz (180 Kč plus poštovné). Třetí možnost je v sekretariátu České botanické společnosti v Benátské ulici 2 v Praze (za 180 Kč).

JE TO MÁLO, NEBO MOC?

Můj kratičký příspěvek nechce s recenzí Stanislava Komárka polemizovat, je spíše jejím doplněním. Pana profesora Hadače jsem znala, a byť jsem s ním v některých politických názorech zásadně nesouhlasila, přesto jsem si jej hluboce vážila.

Jako doktorandka a později kolegyně v oddělení geoekologie Ústavu krajinné ekologie jsem s panem profesorem často spolupracovala. Jeho skromnost, pracovitost a jistá zarputilá cílevědomost, s níž se věnoval bádání, jistě pramenila z rodinných kořenů, sahajících do období reformace. Chudé, ale na podněty bohaté dětství formovalo jeho sociální cítění, a tak není divu, že podobně jako mnozí další jeho vrstevníci podlehl utopickým vidinám sociálně spravedlivějšího světa. Skutečně věřil, že pokud budou v KSČ slušní a vzdělaní lidé, mohou své zemi prospět. Podrazy a kariérizmus mu byly naprosto cizí; bylo to něco, čeho se osobně štítil. Příkladů takového chování však jistě viděl kolem sebe dost, podobně jako viděl, jak se jeho idea sociálně spravedlivého světa vzdaluje skutečnosti. Určitě se vnitřně neztotožnil s postihem mnoha předních vědeckých pracovníků po roce 1968 a právě díky své účasti při prověrkách mnohým pomohl, a dokonce je opět zaměstnal v Ústavu krajinné ekologie (ten začal budovat r. 1971 a do r. 1977 byl jeho ředitelem). Mezi Hadačovým přístupem k normalizaci a neblahým normalizačním úsilím prof. R. Hendrycha byl skutečně propastný rozdíl.

Myslím, že teprve narůstající problémy v přírodním prostředí, devastovaném ve jménu budování světlých zítřků, prof. Hadače z utopických iluzí zcela vyvedly. Tak jsem jej poznala já – jako člověka hluboce zasaženého narušováním životního prostředí a snažícího se ze všech sil s tím něco dělat. Jeho postoje však nebyly vedení ČSAV ani režimu po chuti, a tak jej postupně odstavili ze všech jeho funkcí. Tím více se pak věnoval práci v ekologické sekci biologické společnosti ČSAV a svým jménem zaštiťoval její činnost. Jeho znalosti oboru, ale i dalších oblastí vědění či kultury a bystrost úsudku byly obdivuhodné. Neobyčejně lehce dokázal vyhmátnout podstatu problému a kladl důraz na včasné publikování nových poznatků. K svým spolupracovníkům byl vždy nesmírně přátelský a lidský. Pracovat s ním v terénu byla radost; svým nadšením a vitalitou (přes svůj pohybový hendikep) předčil i mnohem mladší kolegy. A tak se na závěr mohu ptát: Žít tak, abychom nikomu vědomě neublížili – je to málo, nebo moc?

Hana Rambousková

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné