Několik generací botaniků

Memoárová literatura nepatří mezi pozdními díly českých biologů k vzácnostem – připomeňme před časem vydané deníky Bohumila Němce. Vzpomínky profesora Emila Hadače (na sebe i jiné), velice pečlivě redigované Jiřím Hadincem, patří ke knihám, které ihned zaujmou každého, kdo se zajímá o dějiny biologie v českých zemích či kdo jich alespoň kus pamatuje. Autor memoárů, který svým životem sklenul skoro celé 20. století (1914–2003), význačný geobotanik a rostlinný ekolog, uvádí řadu neobyčejně zajímavých vzpomínek na peripetie vývoje české botaniky, jejích jednotlivých protagonistů i sebe samého.

V náznacích mezi řádky

To nejzajímavější, jak už to bývá, je čitelné jen v náznacích mezi řádky. Jde o obecný problém „šedé zóny“ ve vědě, jak se projevoval v totalitních systémech komunistického i nacistického typu a v souvislosti, řekněme s mým oblíbeným Konradem Lorenzem, byl opakovaně řešen. Řada vědeckých pracovníků, ať už proto, aby svůj obor mohli nerušeně provozovat a mít k tomu ze strany příslušných stran požehnání a podporu, nebo i ze skutečného přesvědčení, se k obskurním režimům přimkla. Volba byla jistě svízelná a v drsných a zhovadilých dobách čekal za zády špičkových vědců zástup snaživých průměrných, kteří neměli skrupule žádné. Bylo by jistě zajímavé v Hadačových pamětech najít podrobnější líčení toho, jak se v jeho vlastním životaběhu a kariéře projevovalo jeho členství ve straně a intenzivní činnost normalizátora.

Na s. 143–144 dosti cudně líčí, jak se skupinou dalších tří funkcionářů Akademie podepsali v srpnu 1968 prohlášení, v němž se distancovali od celoakademické deklarace odsuzující invazi („…že plně podporujeme snahu strany a vlády směřující k uklidnění politického ovzduší… Nakonec jsme byli prověření přímo na Ústředním výboru KSČ, a to mi pak umožnilo zúčastnit se ostatních prověrek Botanického ústavu v Praze i v Brně a odvrátit tak mnohé personální postihy.“) Těm, kterým bylo v oné době deset, se jistě snadno mluví, situace byla tehdy zajisté prekérní a bylo určitě možné uvažovat i podle klíče „když tam nebudu já, bude tam nějaká mnohem větší…“. Při podobné perspektivě pohledu by bylo jistě dobře pohlédnout laskavějším okem i na Dr. Emila Háchu, neboť tato cesta byla i cestou jeho.

Vzpomínky příliš čerstvé

V závěru autor memoárů (s. 187–188) píše: „Nikdy jsem se nedral nahoru silou, za dané situace třeba stranickou legitimací, když mi bylo ale nabídnuto vyšší postavení s vyšší odpovědností, nevyhýbal jsem se tomu. Vědomě jsem nikomu neubližoval, násilí jsem se vyhýbal, žilo se mi poměrně dobře…“ O několik řádek dál resumuje „Je víc než pravděpodobné, že jsem sám sebe nevědomky příliš zidealizoval… bude jen správné, když mí současníci můj obraz náležitě dokreslí, aby byl blíž realitě.“

To nejzajímavější, co bychom mohli říci, pravděpodobně nikdy neřekneme a ani Emil Hadač tak neučinil. Profesora Hadače jsem osobně neznal, ale jeho sloh upomíná dikci seriózního objektivistického vědce se stopou „modrooké“ naivity na způsob vyjadřování jeho německých souvěkovců, postavených před podobná a někdy mnohem horší dilemata a využívajících podobně možností doby. Stejně jako v Německu i v zemích evropského Východu začíná a v zásadě může být zahájena opatrná diskuse k tomuto tématu až za mnoho let po pádu režimu – vzpomínky prvních let jsou příliš čerstvé.

V Hadačově knize defiluje několik dnes již zemřelých generací našich botaniků s jejich přednostmi, chybami i specifiky. Velmi realisticky líčí Hadač např. neblahé působení Radovana Hendrycha, významného normalizátora, na Přírodovědecké fakultě. ¹⁾ Je ostatně pozoruhodné, kolik našich botaniků se s politikou v jejích extrémních polohách zapletlo. Kromě Domina vzpomeňme jen divoce protižidovské povídky Velenovského či nadšeného nacistu algologa Paschera, který v závěru války spáchal sebevraždu. Je těžko nahlédnout, čím by rostliny či řasy, svou povahou tiché a mírné, mohly k tomuto skrytě vybízet.

Kdo ví, kudy duch povane?

Naše počiny, které se v rámci dobového kontextu jeví obvyklými nebo alespoň jakžtakž únosnými, se s odstupem let takto jevit nemusí. Bude dnešním etologům jednou někdo vyčítat, že spolupracovali se zemědělskými velkochovy a v rámci výzkumu welfare zvířat se s nimi zapletli ve stylu těch, kdo se kdysi zasazovali, aby se při železničním transportu nedávalo do vagonu sto lidí, ale jen dvacet? Bude se jednou jako exemplární zbabělost a inkviziční praktika chápat systém anonymních posudků při recenzních a grantových řízeních, jichž se všichni účastníme? Bude se po letech s úděsem zjišťovat, že byla doba, kdy při hodnocení lidí hrály jedinou úlohu imaginární body, nikoli třeba nekvantifikovatelná invence, či dokonce moudrost nebo osobní kvality? Či se bude jednou současné vědě vyčítat bohaprázdnost a absence teologických kritérií a aplikací? Kdo ví, kudy duch povane a co budeme jednou bedlivě skrývat a ze svých životopisů retušovat… ²⁾