Budeme číst myšlenky v mozku?

Funkční magnetickou rezonancí (fMRI) může me zobrazit děje odehrávající se v mozku při různých činnostech. S dosti velkou spolehlivostí nám fMRI může odpovědět na otázku, zda někdo mluví pravdu, nebo lže (Vesmír 86, 139, 2007/3).

Tato zobrazovací metoda nyní umožnila „přečíst“ obsah toho, co se děje v naší mysli při pozorování obrazu. Podle aktivity zrakové kůry mozkové je možné dekódovat orientaci, umístění a kategorii pozorovaného objektu. Zatím takto byly „přečteny“ jednoduché zrakové podněty jako mřížky nebo obrazy patřící do určitých předem vybraných kategorií (obličeje, budovy apod.). Ty pak byly dekódovány porovnáváním s předchozí registrací mozkové aktivity, která byla vyvolána týmiž podněty nebo kategoriemi.

Kendrick N. Kay a jeho spolupracovníci z Kalifornské univerzity v Berkeley (Nature 452, 352–355, 2008) vyvinuli novou metodu dekódování, která je založena na práci s kvantitativními receptivními poli, charakterizujícími vztah mezi zrakovými podněty a aktivitou zobrazenou pomocí fMRI v primární zrakové kůře mozkové. Pracují s modely (popisujícími jednotlivé voxely ¹⁾ pro prostor, orientaci a prostorovou frekvenci), jež jsou vyvolány tím, co vyšetřovaná osoba vidí v přirozených podmínkách. Doložili, že modely receptivních polí umožňují identifikovat, který specifický obraz vyšetřovaný vidí, jeli možné porovnat jej s velkým souborem zcela nových skutečných obrazů. K identifikaci se nevyužívá prostá organizace obrazu na sítnici, ale zobrazení aktivity mozku. Autoři se domnívají, že touto cestou bude brzy možné rekonstruovat vizuální zkušenost jen na základě fMRI.

Komentář: Kay a jeho kolegové pracovali s primární zrakovou kůrou, která „reprodukuje“ skutečně viděný obraz. Je možné pomyslet na vyšší struktury zrakové dráhy, kde se zobrazují vizuální představy a jejich propojení s řečovými oblastmi. I když to bude nesmírně složitá cesta, mohla by vést k tomu, že na základě detailního záznamu fMRI, zobrazujícího děje zachycené ve zlomcích sekund za přispění registrace elektroencefalografické aktivity, budeme jednou schopni „číst“ myšlenky vyšetřovaného. Možnost takového vpádu do nejintimnějšího soukromí jedince v nás však může vyvolávat hluboký odpor k tomuto směru výzkumu. Historie vědy ukazuje, že každý objev může přinést mnoho dobrého, ale také otevírá cestu k zneužití. Obavy ze zneužití často pokrok vědy přibrzdily, nikdy ho však nezastavily.

Se čtením myšlenek druhého člověka nemíváme v praxi velké problémy. Celkem úspěšně dovedeme odhadnout, co si druhý myslí, podle jeho chování, mimiky, gestikulace, intonace hlasu, a především podle toho, co říká. Není náhodou, že se necítíme dobře ve společnosti lidí, kteří chodí světem s tváří hráče pokeru a hovoří monotónně, jakoby zcela bez afektu. Není náhoda, že lidé se zlými úmysly nebo přímo zločinci – nejen ve filmech – skrývají své oči pod černými brýlemi. Teprve setkání s takovými lidmi nás upozorní, jak je pro interpersonální styk důležitý pohled a pohyby očí. V určitých situacích lze pokládat oči skryté pod brýlemi proti slunci za projev nedůvěry, nepřátelství a třeba i agrese.

Lidi kolem sebe míváme docela dobře „přečtené“. Nesnadnější bývá mít přečteného sebe sama a umět se na sebe dívat realisticky. Zhlížení v zrcadle nám zpravidla moc nepomůže. Čtení myšlenek pomocí zobrazení procesů v našem mozku by se dalo účelně využít především k sebepoznání.