Role zemědělců v petosféře?

Miloslav Lapka popisuje petosféru – éru turistiky, estetiky a přírody (PET) – jako jev, který se začíná šířit evropskou venkovskou krajinou. Text poměrně originálně líčí proměnu venkovské krajiny včetně toho, jak je vnímána, zároveň však místy příliš zobecňuje, a především nepřibližuje příčiny ani kontext popsaných proměn, jež by mnohé vysvětlily.

Domnívám se, že trend popsaný v článku není zcela nový, zemědělci se i v minulosti nezřídka zapojovali do dalších činností – dokladem může být silné (nejen produkčně zaměřené) družstevní hnutí v první polovině 20. století, výsadba zeleně, nabídka služeb turistům v horských oblastech (ubytování, strava, doprava).

Zřetelný je rozdíl mezi úrodnými a méně úrodnými oblastmi. Z tohoto hlediska nejde v hledání možností dalšího vývoje jen o změnu optiky, kterou má petosféra představovat, ale především o pragmatický krok – nutnost uživit se, jak autor sám připouští. Úrodné oblasti zůstávají zaměřeny na průmyslové zemědělství, z velké části zemědělců v podhorských a horských méně úrodných oblastech se za vydatné podpory zemědělských dotací stávají správci krajiny a provozovatelé agroturistiky. V tomto smyslu je opravdu možné hodnotit probíhající změny jako konec výrobního paradigmatu zemědělství.

Lapka se snaží zdůraznit závažnost současných procesů, když uvádí: …dnes nastávají takové změny ve využití krajiny, že jsou s kolektivizací srovnatelné, nebo ji dokonce předčí. Domnívám se však, že je nezbytné vnímat současné procesy právě v těsném spojení s kolektivizací (to platí obecně pro intenzifikaci zemědělství v Evropě v druhé polovině 20. století), protože jsou do značné míry jejím důsledkem a zároveň reakcí na ni (např. návratem k tradičním managementům).

Přílišné zobecňování shledávám dále v autorově vnímání zemědělské půdy: V celé Evropě se ukazuje, že se zemědělská půda začne měnit v les, louky, mokřady, ale také sídliště. V samotné praxi k žádnému zalesňování a zatravňování úrodných půd nedochází a ani nejsou takové kroky prosazovány v koncepci Společné zemědělské politiky. Při zatravňování v podhorských a horských oblastech jde naopak drtivou většinou o návrat k extenzivním loukám a pastvinám, k tradičnímu managementu a zároveň k neolitickému vztahování, zmíněnému autorem. Na základě vlastních poznatků z výzkumu mezi českými zemědělci mohu konstatovat, že část zemědělců k zatravňování přistupuje proto, že se chce přiblížit původnímu zaměření hospodaření, druhá (větší) část z nouze kvůli nabízeným dotačním titulům, jež umožní zachránit jejich neefektivní hospodaření. V každém případě jde z environmentálního hlediska o změnu na mnoha místech velmi vítanou.

Zároveň nelze zaměňovat roli zemědělce jako údržbáře cyklo stezek, poskytovatele občerstvení, znalce tradic na jedné straně a ekologického zemědělce na straně druhé. První je větší či menší profesní přeměnou, druhé způsobem hospodaření, jenž je opět návratem k neolitickému vztahování k půdě. Není naopak dosavadní konvenční zemědělec, hospodařící intenzivně s pomocí umělých hnojiv a chemické ochrany rostlin, neolitickému vztahování k půdě vzdálen mnohem více?

Souhlasím s přesvědčením autora, že v současné době ještě nelze plně hodnotit všechny nastalé změny v krajině i proměnu role zemědělce. Domnívám se však, že pro řadu českých zemědělců má současná změna ve vnímání hodnot venkovské krajiny paradoxně veskrze pozitivní význam – v otevřeném tržním prostředí bez podpor zemědělské politiky, byť zaměřených na mimoprodukční funkce zemědělství, by zkrachovali již před několika lety.

Zatím naštěstí vzestupný trend

Z brněnské dílny zazněla další reakce na petosféru (viz též Vesmír 87, 141, 2008/3). Myslím, že nemá smysl pitvat text a dokazovat, co bylo a co nebylo řečeno o příčinách vzniku petosféry. Petosféra jako jev se dosti nenápadně připravovala, objevila se v české krajině a klade spousty zajímavých otázek, nejen ekologických, ale především sociálních a etických.

Pokus o nadsázku a jistý vtip v popisu a názvu petosféry vyžadoval zobecnění, aby příklon k přírodě, estetice, a turistice (PET – odtud petosféra a zároveň anglický výraz pro domácího mazlíčka) ve vnímání a pozměňování tváře české krajiny vynikl. V tomto směru nezbylo mnoho místa na analýzu příčin vzniku petosféry, v tom má Radim Lokoč pravdu a jeho článek se snaží o podrobnější náhled.

Petosféra může existovat jen díky paradoxům ve vývoji evropské krajiny a globálního trhu. Nemálo krajinných ekologů uvádí přinejmenším tři trendy ve vývoji současné evropské krajiny:

a) opouštění krajin spojené s extenzivním (pokud vůbec nějakým) země dělským využitím,

b) intenzifikaci zemědělské výroby stále více se izolující od vlivů vnějšího prostředí (skleníky),

c) vytváření „nových“ krajin (golfových areálů, sjezdovek apod.).

To vše se děje naráz, jak jsme si již v postmoderní krajině zvykli. Petosféra je reakcí na snahu setřít rozdíl mezi průmyslem a zemědělstvím, na velké sociální projekty modernizace společnosti, které započaly v 19. století a vrcholily v druhé polovině 20. století, spojené se snahou venkova vyrovnat se městu, s kolektivizací, násilím, úpadkem hodnot a poklesem znalostí kultury venkova v před industriální době.

Otázkou etického rozměru je, jak dlouho současná petosféra vydrží. Jinými slovy jak dlouho reálně pod ekonomickými globálními tlaky vydrží velkoplošné vytváření petosféry a její ochrana, její hodnoty. Je to otázka kladená nikoli jen příslušným ministerstvům, ale především společnosti samotné, nakolik je oceňována krajina jako komplex ekosystémových služeb, jako místo k životu, pobytu, přemýšlení a inspiraci, jako hodnota nevirtuálního světě, text předků, ve kterém můžeme číst a který také znovu přepisujeme.

Radim Lokoč se sympaticky staví za ekologické zemědělce a poukazuje na jejich návrat k pradávnému neolitickému vztahu k půdě. Sám jim to jen přeji, mám však obavy, aby nebyli převálcováni obrovskou poptávkou po mléce v Číně, potravinách v Indii (a tyto velké státy mají dnes čím zaplatit) či hmotě pro biopaliva na celém světě. Naštěstí má trh s ekologickými potravinami v Evropě a USA zatím vzestupný trend.

Žít v petosféře je jistě krásná věc, smůlou je, že jde o stále jednu a tutéž měnící se krajinu, pokud se mohu takto paradoxně vyjádřit.