Krajiny bez konce v srdci okamžiku

Zachycením této rozmluvy z května roku 1956 zvěčnil Jack Kerouac ve svém polofiktivním beatnickém románu Dharmoví tuláci prvopočátek Hor a řek bez konce. Oním inspirovaným umělcem je románové alterego Kerouacova mladšího, ale cílevědomějšího přítele Garyho Snydera (*1930) a oním dílem je básnické pásmo, které pak postupně vznikalo v průběhu čtyřiceti let a bylo vydáno r. 1996. U příležitosti návštěvy Garyho Snydera na pražském Festivalu spisovatelů v červnu 2007 vyšla tato sbírka také v češtině – v pečlivém a promyšleném překladu Luboše Snížka, s kongeniálními tušovými malbami Květy Krhánkové, ale v překvapivě nevzhledné obálce.

Gary Snyder vystudoval antropologii a orien talistiku (téměř deset let strávil výcvikem v japonském zenovém klášteře), pracoval jako dřevorubec v lesích amerického severozápadu, cestář v indiánské rezervaci, protipožární hlídač v národních parcích a topič na zaoceánském tankeru. Zájem o ekologická témata jej přivedl k dalšímu samostudiu nejrůznějších přírodovědných i humanitních oborů. Vydal několik knih esejů a řadu básnických sbírek, díky kterým je dnes považován za legendu environmentalistického hnutí a za jednu z nejvýraznějších osobností současné americké literatury. Za sbírku Želví ostrov obdržel r. 1974 Pulitzerovu cenu. Sbírka Hory a řeky bez konce, jež získala řadu literárních i občanských cen, je zvlášť pozoruhodným poetickým amalgámem poznatků a inspirací z geologie, hydrologie, botaniky, zoologie, ekologie, archeologie, antropologie, mytologie, religionistiky a lingvistiky.

Svou propracovaností bývají Hory a řeky bez konce přirovnávány například k Eliotově Pustině. Název i kompozice sbírky odkazují k čínské krajinomalbě, ve které se motiv rozsáhlých přírodních panorámat rozvíjel od 10. století. Tento malířský žánr „hor a řek bez konce“, který je výrazem plodného setkání taoizmu, buddhizmu a neokonfucianizmu, ztvárňoval tradiční čínskou představu přírody jako neustálého toku proměn, v němž každý jev vyvstává, setrvává a zaniká (nikoliv sám o sobě a ze své jedinečné podstaty, ale skrze ostatní jevy) v jediné a nedělitelné všezahrnující prázdnotě. Ve výtvarné řeči je to vyjádřeno panoramatickou kompozicí a propojením celku s detailem, rovností popředí a pozadí (záměru i kontextu), a především dynamikou přírodních tvarů, jež plynule přecházejí napříč celým obrazem. Jednotlivé, zdánlivě dílčí jevy se transformují v zdánlivě jiné, zdánlivě vznikají a zdánlivě zanikají (tu a tam se znovu vynoří či zanoří) a v tomto rytmu proměn má člověk a jeho kultura své přirozené, ale velmi omezené místo. Postavy, cesty, mosty, vesničky, ohrady či domky jsou podřízeny celkovému krajinnému až kosmickému rámci. Podoba těchto vnějších krajin je však zároveň odrazem krajin vnitřních – kromě toho, že je zachycením světa jevů v jeho plynutí, lze ji chápat též jako zachycení proudu mysli v jejích rozmanitých stavech a proměnách. Snyderovo básnické pásmo je pokusem převést tento výtvarný výraz ve výraz literární – provést nás po krajinách fyzické, duševní i duchovní zkušenosti.

Snyderovou básnickou metodu, jež tuto velkolepou výpravu umožňuje, lze charakterizovat jako rozvinutí amerického imagizmu z první třetiny 20. století. Imagisté prosadili volný verš, který oproti pravidelnému, literárně stylizovanému rytmu staví melodiku a rytmiku přirozené (hovorové) řeči. Díky tomu se i jednotlivé obrazy v rámci básně osvobozují od tematických, časových a prostorových omezení ve prospěch zdánlivě volných, ale přitom niterně propojených asociací. Tuto metodu Snyder dále obohatil o program etnopoetiky let 70. – literárního žánru (a současně podoboru kulturní antropologie), který studuje různé formy, funkce a tradice ústní slovesnosti v širokém mezikulturním záběru. Zvlášť v této sbírce Snyder experimentuje s různými kulturními podněty a prozkoumává možné souvislosti či analogie i mezi tradicemi značně vzdálenými. Jeho metoda odvážně vrstvených obrazů spolu se snahou dobrat se magické síly lidského slova před námi otevírá krajinu významů, která zve k prožitku i prozkoumání.

Právě pohyb prostorem a časem, různými stavy vědomí a vrstvami mysli, aspekty a odrazy vnitřních i vnějších krajin lze označit za jednotící motiv sbírky. Záměrem či směřováním této cesty je snaha zakusit všechny tyto krajiny naráz, v jediné intenzivně prožité chvíli – zabydlet „prostor radosti v srdci okamžiku“, jak opakuje tibetský modlitební mlýnek v jedné z básní. Snyderovy Hory a řeky bez konce jsou v nejlepším slova smyslu environmentálně angažovanou poezií – vykreslují nejistou lidskou událost na této planetě v průsečíku s jedním lidským putováním, jež se sešlo se svým cílem a smyslem.