Teplokrevní hovniválové

Pod pojmem teplokrevný živočich si obvykle představíme ptáky a savce. Ostatní obratlovce a všechny bezobratlé zahrneme pod studenokrevné, i když víme, že například ještěrky se vyhřívají na kamenech, a ty tropické bývají dokonce vyhřáty na 30 stupňů téměř celý den. Čtenáři Sekorova Čmeláka Aninky, včelaři a lovci lišajů vědí, že mnozí velcí hmyzové a dobří letci si dokážou zahřát létací svaly na teplotu o mnoho vyšší, než je teplota prostředí. Aby se vytvářené teplo tak rychle neztrácelo, jsou čmeláci a noční motýli pořádně chlupatí. Že by ale teplokrevní (tj. se schopností vytvářet si teplo, nikoli se stálou krevní teplotou) byli i holí brouci?

V mexickém státě Veracruz žije v lesích (od nížinných tropických opadavých po horské jehličnaté) a na přilehlých pastvinách několik druhů vrubounů rodů Canthon a Deltochilum. Mnozí vrubouni se živí trusem, jiní žerou mršiny. V každém případě jde o potravní zdroj nestálý, který je potřeba rychle najít a využít. Proto musí mít vruboun dobrý čich a umět slušně létat.

Mexičtí entomologové na vrubouny nastražili návnady, a pak pozorovali průběh denní aktivity jednotlivých druhů na různě vysoko položených lokalitách. Návnadou na koprofágní druhy bylo kravské a lidské (!) lejno, na nekrofágní druhy mrtvé slepice. Jakmile brouk přistál, popadli ho (v latexových rukavicích) a změřili mu tělesnou teplotu v hrudi jehlovým termočlánkem. Zároveň měřili teplotu vzduchu.

Jednotlivé druhy vrubounů se vyskytovaly v úzkém rozmezí nadmořských výšek, takže se jejich niky nepřekrývaly, nebo zas mohly létat jen v úzkém rozmezí teplot (tedy v určitou denní či noční dobu), takže se s ostatními druhy nepotkávaly. A dva blízké druhy, které se přesto potkávaly ve stejném prostředí za stejných teplotních podmínek, se zase lišily potravní specializací – jeden lejnožrout, druhý mrchožrout.

Ačkoli se optimální teplota vzduchu pro let u jednotlivých druhů výrazně lišila (od 19 stupňů u druhu z pastvin ve dvou tisících metrech po 32 stupňů u druhu z nížinných pastvin), měli všichni vrubouni tělesnou teplotu podobnější od 28 do 35 stupňů. Čím nižší byla teplota prostředí, tím větší byl rozdíl tělesné teploty vůči prostředí až po rozdíl 13 stupňů u horského druhu Canthon humectus. Přitom nejde o nijak zvlášť velkého brouka – se 14 mm a 0,2 g je menší než naše čmeláčí samičky. (Ecological entomology 32, 544–551, 2007/5, October)