Ad Co jsou vlastně jazykové „chyby“?

[…] O češtině bychom se mohli bavit nekonečně, takže raději uzavřu (dříve uzavru, neb po měkké souhlásce by dříve nesměla přijít samohláska tvrdá a naopak) tím, o co bych velice prosila a k čemu vlastně směřuji: mluvme svou mateřštinou takovou, jaká nám v kterémkoli(v) území vlasti i v kterémkoli(v) období vyhovuje, mluvme si nářečím, žargonem, argotem, slangem (slengem?) a jakkoli(v), ale pěstujme si souběžně češtinu spisovnou, logickou a významově jednoznačnou, učme se ji správně vyslovovat a psát i zběhle ovládat lépe než cizí jazyk a pokusme se i o jisté elitářství právě ve způsobu hovoru. Mějme vedle jazykové chátry (zdůrazňuji: jazykové) – jazyka to zchátralého, jazyka-lůzy, jazyka zmrzačeného, jazyka zchudlého, jazyka- kolaboranta – i svou elitu, řeč spisovnou. Elitní řeč, která se nebojí ani kádrového postihu či zesměšňování a která je na svou výlučnost naopak pyšná. Lidé by si pak mohl volit podle způsobu řeči, kterému druhu se sami hodlají přizpůsobit a být mu podobni. Pak by snad mohlo docházet k jazykovému vývoji směrem k lepšímu a možná by se to odráželo i v úrovni literárních výplodů a mělo i zpětný vliv na výchovu dalších generací k oceňování mateřštiny. Ptejte se dnes mladých lidí, jsou-li na krásy své mateřské řeči pyšní a zda ji milují…

/Redakčně kráceno./