Konec času?

Příroda je zřejmě uspořádána tak, že odhalení zákonitostí, jež v ní platí, je co možná nejnamáhavější. Tento bonmot připisovaný Albertu Einsteinovi sedí také na kosmologii.

Moderní kosmologie nám připravila vcelku věrohodný příběh o počátku – velkém třesku – který podle současných poznatků nastal před 13,7 ± 0,3 miliardy let, o vývoji, který vedl ke vzniku modré planety, přírody a člověka. Většina z nás se obtížně vyrovnává s tím, že se nemáme ptát, co bylo před velkým třeskem (a někteří doufají, že „nějakým fíglem“ jednou nakoukneme za oponu). Autoři této knihy nejsou žádní fachidioti, krom astronomie a astrofyziky jsou úspěšní i v jiných oborech. Brian May se zabýval meziplanetárním prachem na Imperial College v Londýně. Je však také vynikajícím kytaristou a zakladatelem hudební skupiny Queen. Během postgraduálního studia byl nucen si vybrat, co bude jeho hlavní profesí a co koníčkem. Zvítězila hudba. O generaci starší Patrick Moore je ostřílený astronom, který pro BBC od roku 1957 připravuje pořad Obloha v noci. Ani astrofyzik Chris Lintott se nevěnuje pouze astrofyzice – píše úspěšně také pro královskou operu. Nakladatelství Slovart mělo šťastnou ruku, když sáhlo po knize těchto autorů. První dvě třetiny knihy jsou věnovány vývoji vesmíru od velikého třesku po současnost. Poslední třetinu knihy tvoří dvě krátké kapitoly o budoucnosti vesmíru, kapitolka o praktické astronomii a 15 krátkých životopisů velkých astronomů 20. století.

Věnujme se však krátce budoucnosti vesmíru. Zcela stručně – rozpínání vesmíru nemůže skončit ničím jiným než velkým roztrhem. Nejprve budou rozmetány kupy galaxií, posléze i samotné galaxie. Rozpínání vesmíru se urychluje a dojde i k rozervání hmoty, kterou tvoří hvězdy. Rozpínání vesmíru se však ani tady nezastaví. Vesmír se změní na moře záření a částic, na rozdíl od situace po velkém třesku však s nepatrnou hustotou. A jak píší autoři v závěru kapitoly: Toto říká suchá věda, a tyto teorie v nás vytvářejí instinktivní a poněkud děsivý pocit, že je něco špatně. Konec vesmíru je v uvedených případech bez pointy a může to být právě živý faktor, co postrádáme. Jestliže už nemůže docházet k dalším událostem, pak nemáme co měřit a můžeme rovněž říci, že čas skončil. Jestliže čas skončí, nemůžeme uvažovat o tom, co se stane poté, protože už žádné „potom“ nebude… Jestliže tedy dojdeme do konečného stadia prakticky prázdného mrtvého vesmíru, můžeme prohlásit, že celý „experiment s vesmírem“ byl zbytečný a neměl smysl, a to je něco, co mnoho lidí není ochotno přijmout… uvedený příběh je tím nejpřesnějším, co o něm víme, ale bude tomu tak i za sto let nebo v příštím desetiletí? Tak to nevíme!