Druhohorní perloočky
Perloočky (Cladocera) jsou malí vodní korýši náležející do třídy lupenonožců (viz Vesmír 80, 629, 2001/11). Ačkoli byla tato skupina v minulosti široce diverzifikovaná, neměli jsme donedávna k dispozici téměř žádný fosilní materiál. Zbytky perlooček, jakými jsou zejména typické dvouchlopňové schránky, články tykadel či trvalá vajíčka, jsou totiž tak nepatrné, že dlouho unikaly pozornosti. Teprve podrobný výzkum materiálů z význačných paleontologických nalezišť, jako je Angara v Irkutsku, přinesl první výsledky, které umožňují rekonstruovat fylogenetické vztahy z fosilního záznamu.
V permských horninách najdeme vyhynulý rod Propleuroxus, v křídě obýval sladké vody rod Prochydorus. Oba rody patří mezi nejstarší známé zástupce různonohých perlooček (Anomopoda), k nimž řadíme i hrotnatku (rod Daphnia), modelový organizmus mnoha biologických studií. Ve fosilních zbytcích počínaje přelomem jury a křídy se pravidelně nacházejí efipia (tzv. „sedélka“ sloužící k uchovávání trvalých – zimních – vajíček) dnes žijících rodů (Simocephalus, Daphnia, Moina). Tato pouzdra, utvořená ze skořápky, jinde než u perlooček nenajdeme.
V roce 2006 představili ruští taxonomové popis první předpleistocenní perloočky bez efipia, a to ze skupiny stejnonohých (Ctenopoda). Byla objevena v Mongolsku na lokalitě Khutel Khara ve vrstvách, jejichž stáří se datuje do období před 129 miliony let (tj. do spodní křídy) a dostala jméno Archelatona zherikhini. Tato perloočka byla převládajícím mikroskopickým obyvatelem malého horského jezera chudého na živiny. Stejně jako její dnešní příbuzní se zřejmě i ona pohybovala nade dnem a filtrovala částice sedimentu. Zdá se proto, že tento způsob příjmu potravy mohl být původní u všech stejnonohých perlooček. V okolí otisků perloočky Archelatona byly nalezeny i zbytky sedélek obsahujících po jednom vajíčku.
V roce 2007 byl však seznam vymřelých druhohorních perlooček obohacen hned o tři další druhy. Dnešním typům planktonních filtrátorů čeledi stejnonožkovitých (Sididae) se velmi podobá jejich nově objevená zástupkyně ze spodní až střední jury Smirnovidaphnia smirnovi, která obývala mělká i hluboká jezera, v nichž tvořila významnou součást primárních konzumentů. Do téhož rodu byla nyní na základě přezkoumání původních fosilií a objevu dalších přeřazenai perloočka Archedaphnia testacea ze svrchního permu, která byla popsána již před lety. Přesunem z různonohých do stejnonohých tak převzala od mongolské Archelatona pomyslný titul nejstarší známé stejnonohé perloočky. Ještě významnějším přínosem je však nález dalších dvou druhů (Leptodorosida zherikhini a Leposida ponomarenkoi), které si svou morfologickou jedinečností mezi dosud známými formami perlooček zasloužily zařazení do zcela nového řádu – Cryptopoda.
Tento pátý řád perlooček, doložený minimálně po dobu 25 milionů let během jury, se odlišuje počtem článků tykadel od obou dříve zmiňovaných (Anomopoda a Ctenopoda) a přítomností dvouchlopňové skořápky kryjící celé tělo od (zřejmě) blízce příbuzných řádů Haplopoda a Onychopoda. Oba druhy žily v malých mělkých trvalých jezerech s nízkou primární produktivitou a vysokým obsahem rozpuštěného kyslíku.
Stejnonohé perloočky tedy byly běžnou součástí jurských a křídových vod. (Journal of Natural History 41, 13–37, 2007; Zoological Journal of the Linnean Society 146, 269–274, 2006; Zoological Journal of the Linnean Society 147, 109–124, 2006)
Ke stažení
- článek v souboru pdf [177,08 kB]