Kudy vede cesta pro asijské lvy?

Asijští lvi (Panthera leo persica, dříve Panthera leo goojratensis) se od svých afrických příbuzných podle genetických analýz liší jen málo. ¹⁾ Zjištěný rozdíl je menší než rozdíl mezi lidskými rasami. Na základě genetické příbuznosti se odhaduje, že se populace asijských lvů oddělila vcelku nedávno, asi před 100 000 lety (bývá udáván rozptyl 74 000–203 000 let).

Nejvýznamnějšími morfologickými odlišnostmi jsou – kromě znaků na lebce – podélný záhyb kůže na břiše a menší hříva samců. Celkově dosahují asijští lvi menší velikosti než jejich afričtí příbuzní. Rozdíly najdeme i v sociálním životě. U asijských lvů tvoří smečku průměrně dvě samice (maximálně pět), zatímco u afrických je průměr čtyři až šest dospělých samic. Samec nebo koalice samců brání teritorium, ve kterém se vyskytuje jedna nebo více samičích skupin. Samci se k samicím připojují jen v období páření nebo při ulovení velké kořisti. Nižší sociabilita asijských lvů je často spojována právě s menší dostupností kořisti. Nejčastěji se jí stávají malí jeleni axisové (Axis axis) nebo větší sambaři (Cervus unicolor), v menší míře pak antilopy nilgau (Boselaphus tragocamelus). Významnou složkou lví kořisti byl vždy v této oblasti také dobytek chovaný lidmi.

Kdysi se tito lvi vyskytovali od Balkánu přes celou jihozápadní Asii až na východ Indie. Z Evropy zmizeli v 1. století n. l. Další a mnohem rychlejší ústup nastal s nástupem střelných zbraní v polovině 19. století. Poslední zmínky z Turecka pocházejí z r. 1870, z Íránu ještě z r. 1942. V samotné Indii se lvi stali oblíbenou trofejí anglických koloniálních důstojníků. Ze zápisků jednoho z nich se můžeme dovědět, že roku 1858 jich bylo postříleno 300. Již Blanford ve své knize Fauna Britské Indie z r. 1891 píše, že lvi jsou v Indii na hranici vyhubení. Na počátku 20. století se vyskytovali již jen v oblasti Gir v soukromých lovištích místního pána Nawaba z Junagadhu. Uvádí se, že jejich počet byl v té době okolo dvaceti jedinců. Podle jiných zdrojů však bylo tak nízké číslo úskokem junagadhského panovníka, jímž chtěl odradit další lovce toužící po lví trofeji. Skutečný počet se prý pohyboval okolo jednoho sta jedinců. Ať tak či tak, bylo zřejmé, že bez pečlivé ochrany a pomoci se lvi neobejdou.

Národní park Gir leží v indickém státě Gudžarát na Káthijávárském poloostrově. Chráněná oblast zde byla vytvořena r. 1965 a status národního parku získala o deset let později. Území parku (1412 km²) pokrývá trnitá savana a suchý opadavý les, který je posledním zbytkem původní vegetace na celém poloostrově. Rozloha lesa je v podstatě omezená pouze na území parku a je ve srovnání s počátkem 20. století poloviční. V důsledku lesního hospodářství zde dnes převažuje týk (Tectona grandis). V chráněné zóně parku, která obklopuje jeho jádro, žije 7500 lidí, mezi nimi původní pastevci Maldharijové s 14 000 kusy dobytka.

První oficiální sčítání na území parku proběhlo roku 1936. Počet lvů byl na základě otisků stop odhadnut na 234 kusů. Výsledky sčítání v šedesátých letech se však pohybovaly jen mezi 100 až 160 kusy. Situace v oblasti byla alarmující. Lvi mizeli stejně jako jejich kořist. Začal převládat dobytek spásající veškerou vegetaci. To vše vedlo k prosazení řady opatření. Roku 1968 byl spuštěn mezinárodní „Projekt Gir“. Z území parku byly vystěhovány dvě třetiny obyvatelstva. Tím se snížil stav dobytka a situace se začala zlepšovat. S narůstajícím počtem přirozené kořisti se od osmdesátých let zmenšil podíl dobytka v potravě lvů ze 75 % na 45 % v následujícím desetiletí.

Těsné soužití šelem, lidí a dobytka však přinášelo a stále přináší mnoho problémů. V parku jsou čtyři chrámy, které navštíví zhruba 150 000 poutníků ročně. Vede zde také pět hlavních cest a železnice. Při sčítání r. 1990 bylo v parku 221 lvů (66 samců, 122 samic, 33 nedospělých). Podle telemetrických studií potřebuje jeden lev území o rozloze 7 km². Vzhledem k rozloze parku se tedy nosná kapacita parku rovná populaci čítající 202 lvů. Již tehdy bylo zaznamenáno 40 jedinců pohybujících se mimo hranice parku. Většinou šlo (a platí to i dnes) o mladá zvířata, která jsou nucena opustit své rodné území. Konflikt mezi lvy a lidmi vzrostl. Podle studie, která probíhala mezi lety 1978 a 1991, docházelo ročně v průměru k patnácti útokům na místní obyvatele a dva lidé jejich napadení nepřežili. Objevily se zprávy o otrávených návnadách určených pro lvy. To vše zvyšovalo tlak na oficiální místa vytvořit další chráněné území, kam by mohli být lvi vysazeni a které by ulevilo tlaku na území vlastního parku. Mohla by tak vzniknout další volně žijící populace. Hlavním motivem těchto snah nebyl jen jejich vzrůstající počet, ale i skutečnost, že existence jen jediné populace asijských lvů je z hlediska přežití kritická. Varovným příkladem v tomto směru může být epidemie viru psinky, která zcela nečekaně zasáhla a zdecimovala populace afrických lvů v oblastech Serengeti a Masai Mara r. 1993. Zde ovšem bylo z čeho stavy obnovit.

Roku 1995 se počet asijských lvů zvýšil jen v parku na 304 kusů. O rok později byl proto zahájen projekt, jehož cílem měl být přesun lvů do nové rezervace. Tou se měla stát chráněná oblast Kuno-Palpur na severu sousedního státu Madhjapradéš. Vlastní rezervace byla založena již r. 1981 a má rozlohu pouhých 345 km². V rámci přesunu lvů se pracuje na jejím rozšíření na 1283 km². Součástí projektu bylo i vystěhování 24 vesnic a zapojení okolního obyvatelstva do prací na novém parku. Rozpočet se vyšplhal na neuvěřitelných 6,4 miliardy indických rupií (zhruba 3,2 miliardy korun). V chráněné oblasti Kuno-Palpur byla provedena řada úprav týkajících se terénu a vodních zdrojů. Místní vegetace byla ochráněna před dobytkem a počty potenciální kořisti pro lvy, jako jsou jeleni axisové, sambaři a antilopy nilgau, vzrostly.

Podle sčítání z r. 2000 se na území Národního parku Gir pohybovalo 327 jedinců a za hranicemi parku již existovalo pět satelitních populací. V okruhu 10 km okolo parku žilo 160 000 lidí se 100 000 kusy dobytka. V samotném parku již nebylo ani dost místa, ani dost kořisti, a tak se lvi začali přesouvat do sousedství. Tento trend trvá i v současné době. Opět rostou škody na dobytku. Stát je sice formálně hradí, ale je to zdlouhavé a komplikované. Získání náhrady je téměř nereálné.

V roce 2001 se začaly objevovat zprávy o zvýšené mortalitě na území parku (což pokračovalo v letech 2002 až 2006, kdy bylo nalezeno nejméně 100 uhynulých kusů). Byla přičítána právě nedostatku kořisti a vyostřeným teritoriálním bojům, ale často zůstala neobjasněna. Zájem odborné veřejnosti o situaci v parku rostl. Několikrát do roka se v indickém tisku objevily články věnované lvům z Národního parku Gir. Také mimo území parku přibývali další lvi a začali se objevovat ve stále vzdálenějších oblastech.

Poskytnout lvy pro založení nové populace ale oficiální místa v Gudžarátu nechtěla, bránila se zuby nehty. Aby obhájila své stanovisko a ukázala, že jim ochrana lvů není lhostejná, snažila se zvětšit území současného parku a slibovala vyhlášení nových chráněných území v jeho okolí nebo v sousedních okresech, kam se lvi sami přesunují. Roku 2004 tak vznikla malá rezervace Mitiala, kterou dnes obývá zhruba 50 lvů.

Poslední sčítání proběhlo r. 2005. Populaci v parku podle jeho zaměstnanců tvoří 89 samců, 124 samic, 72 nedospělých a 74 mláďat. Mimo území parku se vyskytuje 68 jedinců. Celkem tedy je tu už 359 lvů indických.

Loni v květnu bylo rozhodnuto o dalším chráněném území Jesar, které je (stejně jako Mitiala) nedaleko Giru. Celková plocha obývaná lvy se tak zvětší na 1600 km². Národní park Gir a jeho okolí jsou stále jediným místem, kde lze asijské lvy spatřit. Pro Gudžarát představují hlavní turistickou atrakci, která přitahuje jak domácí, tak zahraniční turisty. Přestože v obou státech (Gudžarátu a Madhjapradéši) vládne stejná politická strana (BJP – Bharatiya Janata Party), dohoda o přesunu nadále neexistuje. Odpovědná místa přiznávají, že jsou si vědoma, jaké nebezpečí představuje, jestliže bude udržována jen jedna populace, ekonomické důvody však převažují. Oficiálně však argumentují, že vybrané území rezervace Kuno-palpur není jako nový domov pro lvy vhodné. Nejprve upozorňovali na nedostatek kořisti a nepřipravené strážce. Nyní se odvolávají na dva důvody. Prvním je přítomnost tygrů v Kuno-Palpur. Představitelé národního parku Gir se domnívají, že toto soužití nemůže fungovat. Ani z historických pramenů není jasné, zda by mohly tyto dva druhy vedle sebe bez větších problémů existovat. Druhým je pak neúspěch introdukce lvů do chráněné oblasti Čandraprabha ve státě Uttarpradéš, která se uskutečnila v šedesátých letech. Počet lvů se z původních tří vyšplhal až na jedenáct, pak ale zvířata zmizela. S největší pravděpodobností byla zastřelena nebo otrávena. Tento přesun však nebyl ani zdaleka tak pečlivě a dlouho připravován jako podmínky v chráněné oblasti Kuno-Palpur.

Samotná oblast Kuno-Palpur se nyní potýká se zcela paradoxním problémem. Vysazená populace kopytníků, která měla sloužit jako kořist pro lvy, se úspěšně uchytila a nyní jsou zvířata přemnožena a mohutně spásají vegetaci, která se nestačí obnovovat. Oficiální místa Madhjapradéše tedy apelují na Gudžarát, aby konečně svolil k transportu lvů do nového domova. Dohoda je ale zatím v nedohlednu.

Obdivovatelům této nádherné šelmy nezbývá než doufat, že úřady povolí vytvořit novou populaci dříve, než tu jedinou stihne nějaká pohroma. Asijští lvi bývají často dáváni za příklad úspěšného a včasného zásahu odborníků a ochránců přírody. Bez možnosti ustavení další nezávislé populace však tento úspěch může vzít snadno za své.