Sociální spravedlnost podle šimpanze

Silné výroky o sobeckosti všeho živého dnes snad vzbuzují zívání i u jejich nedávných protagonistů. Přesun významu z jednotlivce na gen bezpochyby znamenal pro evoluční biologii klíčovou inspiraci. Z tohoto pohledu přežívají pouze geny, jejichž produkty jsou schopny zvýšit pravděpodobnost jejich přenosu do další generace. Proto je Richard Dawkins nazval sobeckými. V průběhu dalších vášnivých debat se však jaksi zapomnělo na to, že jde o metaforu a že ji nelze jednoduše převádět na všudypřítomnou sobeckost v chování. Jedním z hlavních odpůrců výrazně genocentrického pohledu na chování je i primatolog Frans de Waal. Není divu, mladý de Waal byl do věd o chování zasvěcován v době největšího rozmachu nizozemské etologie v šedesátých letech minulého století. V té době etologové častěji vysvětlovali altruistické chování s odkazem na přežití druhu. Navíc hlavní oblastí de Waalova zájmu jsou šimpanzi, u nichž je například sdílení potravy, tedy chování v běžném smyslu nesobecké, dobře popsaným fenoménem. V osmdesátých letech se de Waal přesunul do USA, kde pracoval ve Wisconsinském centru pro výzkum primátů a v současnosti je jeho domovským pracovištěm Univerzita Emory a Yerkesovo centrum pro výzkum primátů v Atlantě. Bez nadsázky je možné říci, že jde o jednoho z nejvlivnějších vědců v oblasti behaviorálních věd, a to také díky jeho popularizačním knihám, jako jsou například Chimpanzee Politics (Šimpanzí politika) či Peacemaking among Primates (Usmiřování u primátů). Rozruch kolem jeho knih vznikl především proto, že se nezabývají pouze chováním lidoopů, ale poukazují na řadu paralel s lidským chováním. Nejinak je tomu i v jeho první knize přeložené do češtiny, která vyšla loni koncem roku pod titulem Dobráci od přírody (v originále Good Natured, 1996).

Autor se pustil do tématu přinejmenším ožehavého – do výzkumu možných evolučních kořenů morálky. Hlavním východiskem je pro něj přesvědčení, že lidské představy o tom, co je špatné či dobré, nevznikly zničehonic, ale mají své paralely i u jiných primátů, a nejen u nich. Na druhou stranu je dalek moralizujících úvah či odvozování mravních norem z přírody, tak jak to občas prosakuje mezi řádky podobně zaměřených autorů, jako je např. Irenäus Eibl-Eibesfeldt (viz Vesmír 85, 632, 2006/10) a koneckonců i Konrad Lorenz. Domnívá se spíše, že předpokladem k vzniku sociálních norem jsou některé schopnosti, kupříkladu soucítění, pocit pro spravedlnost a další. Morálka, zde ve smyslu představy o tom, co je správné a co nikoliv, pak není pouze produktem čisté racionální rozvahy, ale má i svoji emocionální stránku. Ostatně rozum a emoce nejsou v knize viděny v opozici, ale tvoří spíše kontinuum nebo ještě přesněji mozaiku. V de Waalově světě tak zvířatům není a priori upřeno soucítění, ale jeho výskyt se druh od druhu liší. Velmi poutavě tento fenomén líčí na chování k zmrzačeným, nemocným či starým zvířatům, které se pohybuje od pomoci přes toleranci až po agresivitu.

Život ve skupině přináší některé nevýhody, například soupeření o zdroje potravy či o sexuální partnery, ale zároveň také řadu výhod, jako je kooperativní lov, společná obrana před predátory či před jinou skupinou. Navíc mohou být navazovány vztahy mezi jednotlivci (koalice) k prosazení v rámci skupiny. Vzniká tak prostředí, ve kterém jak konkurence, tak spolupráce mají svoje nepostradatelné místo. Protože individuální vztahy jsou stejně jako fungování celé skupiny u některých sociálních druhů významné pro jejich vlastní přežívání, objevuje se chování, které bychom mohli antropomorficky nazvat „péče o společenství“. Autor například barvitě popisuje, jak samice šimpanzů za některých okolností společně protestují proti aktivitám některých příliš agresivních samců. Jiným příkladem by mohlo být zprostředkované usmíření, při němž typicky samice dovede za tímto účelem jednoho samce k druhému, s nímž se dostal do konfliktu.

Jednou z významných oblastí chování probíraných v knize je sdílení potravy. Při něm můžeme zkoumat, zda se u některých zvířat vyskytuje určitý smysl pro spravedlnost. To se vyskytuje nejen u šimpanzů, ale třeba i u jihoamerických malp. Sdílení potravy – u šimpanzů jde téměř výhradně o maso – je většinou pasivní, tj. jedinec s porcí masa si spíše nechá kus vzít, než aby ostatním nabízel. Pokud se však některý jedinec dělení brání (našinec by řekl, že je lakomý), ostatní proti tomu hlasitě protestují. Takové chování se nevyskytuje u druhů, např. paviánů, u nichž k dělení potravy nedochází. Pokud se neochotně se dělící jedinec dostane do role škemrajícího, je mu také jeho kousek často odepřen. Pokud je například reciprocita hodnocena skrze ostatní, dostává se na scénu další významná vlastnost, a tou je pověst. Navíc smysl pro spravedlnost je jen speciálním případem obecné představy o sociálních normách. Například vyhýbavé chování mladých šimpanzích samců vůči hlavnímu samci poté, co kopulovali se samicemi za jeho zády, dává podle autora tušit, že mají představu o tom, co je a co není v jejich kraji považováno za košer.

Pokud výše uvedené principy, ať už jde o smysl pro spravedlnost, reciprocitu, pověst či soucit, připomínají způsoby, na nichž jsou založeny i některé lidské, není to dle de Waala náhodou. Nesnaží se nám však vnutit varia ci na představu o Nahé opici dle Morrisova vzoru a souhlasí s tím, že morální uvažování u člověka nabývá kvalitativně nových dimenzí.

Upřímně přiznávám, že již dlouho jsem nečetl nějaký text s takovou chutí, což je dle mého názoru dáno nejen De Waalovou vynikající znalostí chování primátů, ale i kombinací teoretických východisek klasické etologie a dnes už též klasické, sociobiologie. Velkou zásluhu na tom má vynikající překlad našeho předního etologa Marka Špinky. S trochou dětinského patetizmu by se chtělo veršovat: „Jen více takových de Waalů do našich luhů a hájů!“ Ostatně proč ne – minulý rok autorovi vyšla kniha Primates & Philosophers (Primáti a filozofové) a předminulý Our Inner Ape (Lidoop v nás), takže materiálu k překladu je bezpochyby dostatek.