Marketing vědy a naučný film

Academia film Olomouc (AFO) probíhá už řadu let. Je to festival populárně-naučných a dokumentárních filmů; letos byl poprvé jeho hlavním mediálním partnerem časopis Vesmír. O festivalu se dočtete v tomto čísle na Vesmír 86, 386, 2007/6.

Ocitl jsem se tam mimo jiné v panelu o medializaci vědy, či spíše, jak stálo v programu, o „marketingu vědy“. Není to totéž, ale dost to souvisí. ¹⁾ Asi je třeba – jako všechno – i vědu prodávat, a to jednak doslova (za peníze), jednak na pomyslném trhu idejí (nabízet objevené a slibovat nové objevy). Když se má něco prodávat, musí tu ovšem být i kupující. A tak mě bez velkého rozmýšlení napadají tři kategorie kupujících.

Jednak jsou to firmy, které vědu aplikují a často i z jejích objevů žijí. O tom se často hovoří, jde tu totiž o skutečné zlaťáky. Na straně vědy přitom zpravidla nemáme na mysli základní ani teoretický výzkum; pravda, občas se i z něho může něco vyloupnout, na to však firmy nebudou čekat. Zde medializace není klíčová, námluvy vědy s firmami jdou jinými, přímějšími cestami; média nastupují později, když je třeba se tím pochlubit.

Do druhé kategorie kupujících lze počítat stát, potažmo politiky. Nedá se říct, že si vědu přímo kupují, nicméně rozhodují o její kapitolce ve státním rozpočtu. Čili opět zlaťáky. Často se mi zdá, že reprezentanti vědy se snaží politikům přinášet na práh (jako kočka chycenou myš) příklady svých úspěchů, čekajíce okamžitou a tučnou odměnu. V jiných případech to zase zkoušejí s alarmingem (můj návrh do spolku „ingů“): blíží se přírodní nebo sociální pohroma, jedině věda si s tím dokáže poradit, zaplaťte raději předem. O slibech jsem tu již psal. ²⁾

Mě zajímá kategorie třetí, kde medializace je vhodnější termín než marketing. Je to tehdy, kdy „zákazníkem“ jsme my všichni, či aspoň ti mezi námi, kdo dychtí vědět víc o světě, jak a z čeho je utkán, jak funguje a co nám utajuje. Prostě to vědět, nikoliv nutně hned obdivovat aplikace. Dávno již bylo řečeno, že člověk od přirozenosti touží po vědění. S tím je třeba počítat. Na mnohé otázky neznáme odpovědi, ale uvítáme, když si je budou vědci klást s námi. Pak vzroste u lidí respekt k vědě, a nakonec si i politik uvědomí, že mezi těmi lidmi jsou i jeho voliči.

Na zmíněné panelové diskusi v Olomouci byla jako ukázka promítána série kraťoučkých filmových klipů o vědeckých objevech u nás. ³⁾ Příklad jednoho klipu: bylo objeveno, že některé asteroidy se skládají ze dvou těles obíhajících kolem společného těžiště. Druhý příklad: byla nalezena metoda jak snímat a analyzovat kinematické vlastnosti lidské chůze, a to tak dobře, že se dají odhalit osobité charakteristiky individuálních chodců. Obojí poučné a zajímavé, mně by to k radosti z vědění zcela stačilo. Jen jsem byl zvědav, zda bude vzápětí odhalen i znamenitý význam těchto objevů pro společnost. Nemýlil jsem se. V prvním případě bude věda moci lépe předpovědět, a tedy odvrátit srážku se Zemí (právě takový argument jsem čekal); v druhém případě budou kriminalisté schopni snáze identifikovat lupiče podle chůze na záznamech z bezpečnostních kamer (to mě nenapadlo – ale napadlo mě něco jiného: lupiči, učte se kolem sejfů tančit!).

Teď vážně. Zvažujme, jaké obecné zásady by asi měl splňovat opravdu dobrý naučný či popularizační film ⁴⁾ (nemám na mysli pracovní, badatelské filmy – to by byla jiná kategorie). Nutno si uvědomit, že vždy existuje (a má existovat) určité napětí mezi tím, co (předpokládaný) divák už ví, tím, co se má právě dovědět, a tím, co se v daném oboru ještě neví. Vše by mělo být vždy explicitně zmíněno (a vzájemně odlišeno), přičemž ovšem záleží na vzájemném poměru (právě ten by odlišil popularizační od čistě badatelských filmů). Zkusmo mě (jako člena české poroty) napadly tyto čtyři zásady:

(1) To, co divák (asi) už ví, předvést tak, aby ho to nové (co se právě dovídá) aspoň trochu překvapilo.

(2) To nové (co se divák právě dovídá) předvést tak, aby to v něm vznítilo zvědavost na to, co se ještě neví.

(3) U každého nového objevu ukázat, že je za ním skryt nějaký objevitelský příběh.

(4) Potlačit nutkání okatě se něčím vychloubat, tím méně slibovat nějaký konkrétní užitek (nechat na divákovi, aby si ho zkusil sám domyslet).

Dále je možno hodnotit některé konkrétnější charakteristiky naučných filmů, řekněme srozumitelnost, správnost, přesnost, úplnost, zábavnost. Nelze chtít všechno, dal bych přednost srozumitelnosti a správnosti před přesností a úplností. Zábavnost by vydala na samostatné zamyšlení: zkřížena s badatelským přínosem otevírá často vzpomínanou otázku interakce vědy s uměním.

A nakonec si nechávám (a zde raději neřeším) otázku angažovanosti naučných filmů. Nisbet a Mooney ⁵⁾ například zastávají názor, že právě u problematických témat (jako jsou změna klimatu, evoluce, kmenové buňky apod.) se vědci „musí učit aktivně ,tvarovat‘ [frame] informaci, aby se stala relevantní pro to či ono publikum“, a to na úkor složitých technických detailů. Znám i názor opačný. Mou zkušenost z Olomouce formuluji jako zásadu pátou:

(5) Vždy (a především u problematických témat) dát slovo různým názorům, třeba i protichůdným.

Tuto zásadu splnil i film „Pokusná zvířata“, který na festivalu získal zvláštní cenu časopisu Vesmír.