Smaragdová liána

Rod Strongylodon z čeledi bobovitých (Fabaceae) má asi dvacet druhů, které rostou v jihovýchodní Asii, na některých tichomořských ostrovech a na Madagaskaru. V botanických sbírkách se pěstuje pouze jediný druh – S. macrobotrys. Unikátní neonově modrozelená barva jeho květů patří k nejnápadnějším v rostlinné říši. Dokonale ho vystihují anglická jména Philippine Jadevine a Emerald Creeper, tedy „nefritová nebo smaragdová liána“.

V přírodě se tato fascinující rostlina vyskytuje pouze na třech ostrovech Filipín, na Luzonu, Mindoru a Catanduanes. Mohutná, dřevnatějící liána obývá dvojkřídláčové (Dipterocarpus = dvojkřídláč) deštné lesy nížin a pahorkatin v nadmořských výškách do 1000 metrů, kde teploty málokdy klesnou pod 20 °C. K životu potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost, proto vyhledává především vlhká údolí podél vodních toků. Běžně dorůstá i dvacetimetrové výšky. Lesklé trojčetné listy jsou vytrvalé, při rašení mají tmavě fialové zbarvení. Převislé hrozny květů bývají až 90 cm dlouhé, jednotlivé květy měří 5–7 cm a opylují je netopýři a hlavně kaloni. Většina letounů se zrakem neřídí, ale právě kaloni barevně vidí a patrně jim neobvyklá barva v orientaci může pomáhat. Ostatní druhy rodu Strongylodon jsou barevně konzervativnější – kvetou v různých odstínech červené, oranžové nebo žluté. Plodem jsou lusky s velkými hnědými semeny.

Pro vědu byl S. macrobotrys objeven r. 1838 během americké přírodovědné námořní expedice kapitána Charlese Wilkese. Rostlinný materiál, který výprava přivezla, se stal základem sbírek Botanické zahrady na Mallu ve Washingtonu.

Filipínci rostlinu nazývají tayabak. Ve své domovině patří ke kriticky ohroženým druhům, především v důsledku devastace původních lesů (podle odhadů z posledního desetiletí na ostrově Mindoro zbyla pouhá 2 % primárního nížinného lesa). Pokud liána ztratí oporu, brzy ji přerostou a udusí agresivní druhy, které se bleskově šíří na místa po vykácených stromech. Už nyní patrně najdeme mnohem více jedinců v botanických zahradách než v přírodě.

V kultuře se pěstuje velmi snadno. Vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost, přímé slunce a rašelinnou, lehkou, neustále vlhkou půdu s vysokým obsahem živin. Roste velmi rychle a rostliny vypěstované z řízků kvetou již druhým rokem, nejčastěji v průběhu března nebo dubna. V České republice si ji můžete prohlédnout ve skleníku Fata Morgana v Praze-Troji. Pochází z bývalé sopky Mt. Makiling na filipínském ostrově Luzon a do Prahy se dostala z botanické zahrady v holandském Leidenu. Letos kvete již potřetí.