S větví v ruce, ohněm v srdci…

Nedávno proběhla tiskem odborným i denním zpráva o pozorováních nížinných goril při používání nástrojů, vždy klacků z ulomené větve, ve volné přírodě. Dvě gorily, obě samičky, použily klacek jednou při brodění přes bažinatou tůň v Mbeli Bai v Kongu jako oporu a pro testování hloubky vody, podruhé při sběru potravy na okraji bažiny k zajištění stability, a poté jako „most“, v češtině bychom řekli spíše „hať“, při jejím přecházení. U goril v zajetí bylo užití nástrojů pozorováno pochopitelně už dříve, ale to bylo zajisté možno svést na napodobování lidí, byť lidové představy o intenzitě „opičení“ primátů mnohonásobně přesahují míru skutečné nápodoby. Ač zprávy o používání jednoduchých instrumentů volně žijícími primáty jsou známy už od dob terénní práce Jane Goodalové a údaje ze zajetí lze najít už ve starém Brehmovi, podobná zjištění vždy vzbudí nebývalou pozornost. Lidoopi, bytosti člověku nepochybně nejbližší, tu nečiní zas až tak izolovanou výjimku, užití nástrojů bylo pozorováno dokonce i u ptáků – supi mrchožrouti ve východní Africe rozbíjejí pštrosí vejce pomocí kamenů, galapážská pěnkava Cactospiza pallida dokonce pomocí odlomených opunciových trnů vytahuje ze štěrbin hmyz. Poslední jmenovaný druh už je pták zcela „hloupý“ a jednání, které se nemusí učit nápodobou, se obecně považuje za „instinktivní“. U šimpanzů se naopak užívání jednoduchých nástrojů, třeba stébel a větviček k lovu termitů, prokazatelně traduje z pokolení na pokolení napodobováním a vytvářejí se zde lokální kultury s vlastními návyky.

Z nějakého důvodu se používání nástrojů pokládalo a v zásadě stále skrytě pokládá za výhradně lidskou doménu, ne-li přímo za bytostný výraz lidství. „Žádny zvíře neumí zacházet s instruments: co je to platny, zvíře, to je halt jen příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin… ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane,“ referuje dobové vědecké i mimovědecké názory na tuto problematiku Čapkův kapitán Van Toch ve Válce s mloky. Snad je v takovéto koncepci skrytě přítomen marxistický názor o podílu práce na polidštění opic a práci jako matce pokroku a cokoli, co připomíná lidské „pracovní“ používání instrumentů, vždy působí všeobecné vzrušení. Marxizmus samozřejmě také věřil na nesouměřitelnost lidské práce s „prací“ u zvířat – co se prý takto v usilovném sbírání pylu včelami či stavění hráze bobry jeví, ve skutečnosti prací není. Pochopitelně si většina živočichů nese všechny potřebné „instrumenty“ na svém těle – krab klepeta, lev zuby a drápy, motýl sosák atd. atd. Člověk je od přírody vybaven poměrně střídmě, ovšem ruka slouží jako jakýsi „metanástroj“, s nímž se dají manipulovat ty ostatní, od úlomku kosti až po „myš“ počítače. Přitom lze ale říci, že užívání jazyka je příznak lidství mnohem zásadnější než všechny nástrojové manipulace – je to taky manipulace se světem, ale jeho zachycováním do znaků a symbolů, a celkový význam jazyka z mnoha hledisek přesahuje činnosti typu utahování šroubů. Zatímco arogance mnoha přírodovědců ve vztahu k lidem by se dala popsat slovy „člověk je zvíře jako každé jiné“ – to pochopitelně vůbec není –, arogance mnoha humanitních vzdělanců vůči zvířatům se projevuje deklaracemi typu „zvíře nepoužívá nástroje (nemá řeč, je zcela závislé na prostředí, nemyslí a neklade si otázky atd.)“. Trochu to připomíná někdejší deklarace o tom, že „zatímco křesťané v plnosti víry následují Krista, jsou pohané beznadějně zapleteni do svých omylů a nízkých chtíčů“. Když se pak ukáže, že řada typicky lidských schopností, třeba zrovna instrumentální manipulace a jazyková komunikace, u zvířat v určitých nábězích existují, bývá nezřídka zvykem předefi novat například, co je to jazyk, neboť zvířata nic takového používat „nesmějí“. Naštěstí nemáme přístup k tomu zjistit, zda a co soudí např. vlci o místě vlka ve světě či o tom, odkud vlci přišli a kam kráčejí…