Co by dnes napsal Jules Verne?

Několik neautorizovaných poznámek z besedy (nejde o doslovný přepis)

J. P.: Etika se scifi literaturou táhne právě tak jako vědou. Už i Louis Pasteur např. řešil problém, zda může dát lidem nakaženým vzteklinou nevyzkoušené sérum. I když nám někdy může připadat, že věda přináší nové etické problémy, jde většinou o problémy staronové.

L. V.: Upozorňoval Jules Verne na etické problémy spojené s vědeckým výzkumem?

O. N.: Zcela určitě. Raný Verne byl technooptimista, věřil na civilizační poslání techniky. Věřil na bezvýhradně pozitivní dopad techniky. Třeba v románu Dobrodružství kapitána Hatterasa jedna z postav hlásá, že kamkoli přijde člověk do pustiny, přemění ji v ráj. My si dnes myslíme spíše pravý opak, ale mladý Verne si to myslel zcela upřímě. Postupem času byl jeho optimizmus značně zviklán. A zejména ho děsily společenské dopady techniky. V románu Plující ostrov popisuje miliardářský ráj, takový umělý plovoucí satelit. Lidé, kteří by tam mohli krásně žít za nejlepších myslitelných podmínek, se tak rozhádají, že ten ostrov rozbijí na kusy. To je vyústění Verneova optimizmu do obav. Bylo možná podmíněné tím, jak se blížil konec století a narůstala politická nervozita, schylovalo se ke světové válce Německa na jedné straně a Francie s Anglií na druhé. Prozíraví lidé už tušili, že to nedopadne dobře. A Verne patřil mezi ně.

O. N.: V 50. letech byli lidé fascinováni technickými inovacemi. Lidé techniku měli rádi, věřili jí. A pak k něčemu došlo. Přestože technika funguje, stalo se módou na techniku žehrat, pohrdat jí, pokládat ji za škodlivou, a o tom se dnes píší scifi knihy – o škodlivosti techniky. Já jsem příliš zakotven v optimistické éře 50. let. Myslím, že kdyby Jules Verne dnes vstal z mrtvých, že by asi z téhle nálady byl zoufalý a že kdyby ho požádali, aby napsal něco pěkného, tak by asi zase napsal něco technologicky optimistického a nebyl by pochopen. Byl by vypískán.

R. N.: Ono se v těch 50. letech něco stalo také ve vědě. Vidíme to i v matematice. Ukázalo se, že některé otázky, které bychom si rádi položili a na které bychom rádi znali odpověď, jsou inherentně příliš složité. Turingovy a Gödelovy výsledky – přestože Turing a Gödel jsou otcové výpočetní inteligence – jsou pesimistické. Ukazují, že odpověď na ty otázky buď nespočítáme nikdy, anebo za velmi dlouhou dobu (říkáme, že tyto problémy mají superexponenciální složitost). Např. problém obchodního cestujícího pro 150 měst vypočítáme – dejme tomu – za rok, ale pro 151 měst za tisíc let. To tu předtím nebylo.

J. P.: Když si vezmeme transplantace srdce, tak první pokusy nebyly úspěšné. První Barnardův pacient zemřel na to, že ho po transplantaci srdce předčasně vytáhli na tiskovou konferenci a protože měl potlačenou imunitu, podlehl běžné infekci. Přesto veřejnost vnímala transplantace spíše pozitivně. Dnes např. genová terapie takhle pozitivně vnímaná není. Někde jsem četl zdůvodnění, že autoři transplantací toho neslibovali tolik. Nedávali si laťku příliš vysoko. To znamená, že i když laťku těsně shazovali, bylo to v pořádku. Proponenti dnešních nových technologií si dávají laťku strašně vysoko, vzbuzují obrovské naděje. A o to větší je potom deziluze, když se ukáže že na tu laťku ani nedoskočí. A v té chvíli dochází k tomu, že k dané technologii ztrácíme pozitivní vztah.

L. V.: Co se změnilo od Vernových dob ve vědeckofantastické literatuře?

O. N.: Scifi literatura bývala dost výlučně chlapecká, pánská četba. Za tu dobu, co to sleduji, výrazně přibylo čtenářek scifi.