Smíme vše, co umíme? Biotechnologie v medicíně

Do využití kmenových buněk jedni vkládají velké naděje, jiní se jejich používání obávají. Před námi je ještě mnoho otázek, na které neumíme jednoznačně odpovědět. Co je lidské embryo? Komu patří? A patří vůbec někomu? Kdo o něm smí rozhodovat? Jaké mají být zákony? Jak se budou kontrolovat?

Několik poznámek ze začátku diskuse (nejde o doslovný přepis)

J. P.: Co to jsou kmenové buňky? Jestliže se kmenová buňka rozdělí, osud dvou nových dceřiných buněk není stejný. Jedna zůstává podobná své „matce“ a nahradí ji, zůstává kmenovou buňkou. Druhá se vydává na novou „profesní kariéru“. Záleží na tom, jak široký rejstřík profesí si buňka může zvolit. Některé nemají moc na vybranou (například kmenové buňky ve varleti čeká jediná kariéra – být spermií). Buňky kostní dřeně mají více možností (mohou se měnit na různé typy krvinek). To jsou tzv. dospělé kmenové buňky. Jsou však buňky, které mají neuvěřitelně široký, dalo by se říci komplexní rejstřík kariér. Lidské tělo je složeno z asi 230 typů základních buněk a tyto kmenové buňky se mohou proměnit v kterýkoli z nich. Můžeme je vypěstovat z embryí, proto jim říkáme embryonální kmenové buňky. Část vědců tvrdí, že kompletní rejstřík možných osudů mají k dispozici i některé dospělé kmenové buňky. Kmenové buňky jsou obrovským příslibem pro medicínu, pro uzdravení vážných chorob, nápravu škod po těžkých úrazech…

M. V.: Co to vlastně je – lidské embryo? Pokud je to „nic než“ shluk buněk, nemá cenu se o věci bavit a můžeme klidně buňky brát. Co jsem já jiného než shluk buněk? Jenomže u dospělého člověka si to nikdo netroufne říct. Vývoj je beznadějně kontinuální… při hledání počátku lidské osoby od zygoty po smrt těžko můžeme rozlišit mezi „ještě ne a už ano“. Proto bychom měli být strašlivě opatrní, když budeme sahat do embrya.

E. S.: Tato otázka není důležitá. Všichni budeme souhlasit, že okamžitě po oplození vajíčka je to jedinec, který si zaslouží veškerou úctu. My ale nezabíjíme embrya, která jsme vytvořili. Je tady jasná paralela s dárcovstvím orgánů. Jestliže přijmeme, že umírající člověk může darovat orgán, musíme také přijmout, že umírající embryo – a o jiná embrya nejde – také může darovat jednu buňku… Co bychom s embryi, která umírají, měli dělat? Bez implantace do dělohy nikdy nemohou pokračovat ve vývoji, tudíž bývají běžně spláchnuta do výlevky… To se mi nelíbí a ani se to nelíbí těm rodičům, kteří by je chtěli po velmi náročné léčbě neplodnosti raději darovat pro výzkum nebo léčbu, než aby jejich embrya skončila nevyužita.

M. V.: Samozřejmě je tady obrovský problém nadpočetných embryí, ale samotná jejich existence je „nějak špatně“, problém je, že nadpočetná embrya vůbec vznikají. Umírající člověk v žádné zemi nikdy své orgány nedává. Krom toho na rozdíl od embrya se případný dárce může ještě za svého života rozhodnout. […]

/sv/