Impakt faktor: Opačné mínění

Kvalita i kvantita vědecké práce je u nás hodnocena od devadesátých let minulého století impakt faktorem (IF), tedy faktorem dopadu. Tato veličina byla vytvořena pro potřeby bibliometrie v roce 1955 a od sedmdesátých let minulého století se používá v zahraničí. Historii i význam impakt faktoru shrnuje M. Špála (2006). V akademické praxi probíhá hodnocení vědeckých pracovišť i jednotlivých vědeckých pracovníků podle množství bodů soustředěných publikováním v časopisech s impakt faktorem. Na základě tohoto hodnocení jsou vědeckým pracovištím přidělovány finanční prostředky na výzkum a vývoj.

Tento způsob organizování vědeckého života vede k dříve nebývalému soupeření a podpoře elitářského vnímání uvnitř vědecké komunity, v krajních případech k osobnímu vyvyšování úspěšnějších jednotlivců i skupin nad ostatní. Z odstupu se jeví takový způsob uvažování jako nedůstojný až tristní. Nemohu souhlasit s faktem, jehož přítomnost nedávno stoicky konstatoval vysoce postavený vysokoškolský pedagog: „Vědci rádi soutěží – je to pro ně důležité.“ S trochou nadsázky lze tento výrok přirovnat například k: „Chlapci si rádi hrají na vojáčky – tak jim dovolte se mlátit po hlavách a občas někoho propíchnout! Je to pro ně důležité.“

Počet tichých obětí přístupu kladoucího nepřiměřený důraz na výkon je skrytý. V Německu na třicet procent vědeckých pracovníků nemá a nechce mít děti (Hahne 2007). Vědeckých pracovnic rozhodnutých prožít svůj život v bezdětnosti je více než polovina. Pokud vyjdeme z obecně přijímané teze o dědičnosti IQ, lze soutěžení vědců, kteří čas ostatními věnovaný rodině stráví v laboratoři, knihovnách či ve své pracovně, přirovnat ke genocidě.

Skutečného dobrého hospodáře, kterého v národě suplují například centrální orgány hodnotící vědeckou práci (Rada pro výzkum a vývoj, ministerstva), dělá až moudré usměrnění míry využívání talentů, které jsou v zemi k dispozici.

Pokud lze vědu – a obecněji i lidské vědění – přirovnat k štafetě předávané z generace na generaci, je nynější honba za impakt faktorem podobná honbě podnikatelů po rychlém zisku. Většině těch, kteří chtějí „přežít“ na trhu vědecké práce, nezbývá čas na sepětí s pedagogickou praxí, osvětou, prací pro veřejnost. Věda je stále více svázána s extrémně egoistickými bytostmi, jak dokládá kupříkladu veřejně pronesený výrok jednoho z našich vědců: „Vážím si jenom kolegů, kteří publikují v impaktovaných časopisech!“ Slova o tom, že všichni lidé jsou si rovni (Všeobecná deklarace lidských práv, 1948), doznívají k těmto „nadlidem“ asi jen z velké dálky.

Současné zbožštění impakt faktoru a všemožného bodového hodnocení duševní práce pokládám za úpadkové zejména při vzpomínce na staré profesory, které si pamatuji z dob před čtvrtstoletím. Jejich vědecká práce přirozeně vyplývala z čistého zájmu o věc. Kolegy okolo sebe nepokládali za soupeře v boji o prostředky a pozici ve skupině, ale brali je jako skutečné spolupracovníky a přátele, kteří také posunují hranici lidského poznání den za dnem o kousek dál.

Vědecká práce vykonaná v ČR v roce 2007 bude hodnocena podle propozic vypracovaných Radou pro výzkum a vývoj a signovaných premiérem. V těchto propozicích je kladen maximální důraz na výstupy „světového“ charakteru – tedy na publikace v odborných časopisech s co nejvyšším „IF“. Domnívám se, že bez široké podpory systematické práce lokálnějšího charakteru, tedy práce pro celou místní komunitu (naši vlast) včetně osvěty a pedagogické činnosti nelze žádoucí počet světových vědců vychovat ani udržet v zemi. Geolog Petr Jakeš, uznávaný světovou vědeckou komunitou, se osvětě a práci pro mládež věnoval v průběhu celé své kariéry. To bylo ovšem v době, kdy v naší republice znala magickou formuli „IF“ jen hrstka zasvěcených.

A u nás tady a teď? Opět jednou probíhá mechanické implantování pouhé části jinde fungujícího systému, bez jakékoli návazného investování do podpůrných činností zdánlivě lokálnějšího významu. Původní dobrý úmysl se ztrácí a zůstává bezduché torzo. V dlouhodobější perspektivě takový přístup naši vědu a život jedné z částí duševní elity národa nepovznáší, nýbrž sráží k tupému kšeftaření s věděním. Pokud si mám zvolit mezi slepě poslušným následováním cizích vzorů a zdravým rozumem, volím vlastní zdravý rozum. Bez IF.