Fyzika složkou kultury a podmínkou existence soudobé civilizace

Ludmila Eckertová je emeritní profesorkou experimentální fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze a „Cesty poznávání ve fyzice“ jejím zatím posledním dílem, vysoce aktuálním a naléhavě potřebným. Nešvarem některých čtenářů bývá, že přeskakují úvody a předmluvy. V daném případě by se dosti ošidili, neboť již z úvodního textu vysvítá poslání této publikace. Autorka sama je charakterizuje takto: „Cílem předkládané knížky je představit noetické a metodické základy fyziky, faktory, které vedly k rozvoji této vědy, a zároveň poukázat na provázanost mezi jednotlivými oblastmi fyziky i mezi fyzikou a jinými vědami a vyzdvihnout význam fyziky jako nedílné složky kultury lidské společnosti.“

Knížka předpokládá jen středoškolskou znalost fyziky, čímž podstatně rozšiřuje okruh čtenářů, jimž je přístupná. To má dalekosáhlý význam, jestliže si uvědomíme, že žijeme v době, kdy se téměř denně setkáváme s obskurními články v bulvárních časopisech, pořady v televizi či rozhlase a pseudovědeckými knížkami na pultech knihkupců. Jejich ohlas u málo vzdělané, myšlení se vyhýbající, popřípadě iracionalitě holdující části diváků, posluchačů a čtenářů zvyšuje sledovanost a čtenost zmíněných médií do té míry, že jejich majitelé a vydavatelé z propagace pavědy tyjí.

Rozbor příčin regresivního příklonu některých lidí k iracionalitě samozřejmě překračuje rozsah našeho zamyšlení. Ostatně na stránkách Vesmíru podobné úvahy již publikovány byly. Nikoli ovšem na stránkách časopisů bulvárních, kde naopak takzvané celebrity v rozhovorech (podobně jako v televizních estrádách) okázale „dávají k lepšímu“ svůj školní neprospěch a neporozumění fyzice či matematice, zatímco za neznalosti analogického kalibru například z dějepisu nebo zeměpisu by se styděly. Neuvědomují si, že tím vlastně projevují své pohrdání zákony přírody a negativně ovlivňují průměrné veřejné mínění, hlavně povrchní části mládeže. Tu pak už třeba ani nenapadne, že bez vědy, zejména fyziky, by dosud cestovala na koních, svítila loučemi a komunikovala kouřovými signály, o prostředcích moderní zábavy ani nemluvě.

L. Eckertová se ve své knize snaží o pravý opak. Poukazuje na to, co dobrou živnost provozovatelů magických praktik umožňuje: „…řada lidí je nedostatečně vzdělána, a uvěří tedy jejich nesmyslům. Výchova k racionálnímu myšlení by je před těmito šarlatány ochránila.“

Pavědy se často odívají do rádoby vědeckého hávu a dávají si jakoby vědecky znějící názvy, přestože ani základní atributy vědy nemají. Které atributy to jsou (alespoň v přírodních vědách), vykládá L. Eckertová v druhé a třetí kapitole: „Obecné předpoklady poznání“ a „Experimenty, zákony a teorie“. V nich se čtenář seznamuje nejprve se základními předpoklady vědeckého poznání, způsobem myšlení a chápání studovaných jevů a zásadami, kterými se věda řídí při tvorbě modelů, hypotéz a teorií. Tyto partie, jinými autory často zanedbávané, pokládám z celé knížky za nejhodnotnější. Úchvatnou cestu, kterou věda prošla od nejstarších dob až k současnosti, L. Eckertová barvitě ilustruje významnými mezníky fyzikálního poznání a poukazuje na genialitu i na způsoby práce osobností, jež se o jejich překonání zasloužily. Neprobírá fyziku systematicky, nýbrž klade důraz na stránku metodickou, na podmínky a faktory (rovněž historicko-společenské), které posunovaly vědu kupředu.

Ve čtvrté kapitole se L. Eckertová zabývá vývojem představ o hmotě, počínaje starověkem, a zdůrazňuje také vliv autority jednotlivých myslitelů, který přetrvával po celý středověk. Takzvaná klasická fyzika vznikala až v novověku. Vyvinuly se klasická mechanika, teorie tepelných jevů, termodynamika, kinetická teorie plynů, teorie elektřiny a magnetizmu, a posléze teorie elektromagnetického pole a také první modely atomů. K nejcennějším rysům knížky patří, že oplývá poukazy na okolnosti, na něž se v učebnicích, a to ani vysokoškolských, běžně neupozorňuje, ač mají zásadní význam. Na rozdíl od publikací, které podtrhují praktické výsledky uplatňující se v technice, soustřeďuje se L. Eckertová na poznávací úlohu fyziky jako vědy, která se pokouší odpovídat na některé základní otázky člověka a kultivovat jeho schopnost kritického myšlení a logického úsudku.

Úspěchy klasické fyziky vyvrcholily koncem 19. století, ale již dříve na ně navázal bouřlivý vývoj mechanických, tepelných, a posléze i elektrických strojů a zařízení. Opojen těmito úspěchy člověk ve své bohorovnosti začal pokládat všechny otázky přírody za vyřešené a příslušné teorie za uzavřené. Ze své pýchy pak vystřízlivěl a z iluze prohlédl na přelomu století 19. a 20., kdy se objevily experimentální výsledky, které klasická fyzika vysvětlit nedovedla. V kapitole „Nové cesty ve 20. století“ tedy L. Eckertová líčí nejprve budování kvantové mechaniky, teorie relativity, a posléze (neméně přístupnou formou) i základy fyziky jaderné a subjaderné.

Pro čtenáře (a to i poučeného, ba vzdělaného vysokoškolsky) bude jistě nejnezvyklejší oblastí fyziky, které si knížka všímá, kapitola poslední, věnovaná deterministickému chaosu. Tato část fyziky se vyvinula až v posledních dvou desetiletích a má fundamentální význam. L. Eckertová vysvětluje, proč se vymykala popisu dřívějšími fyzikálními modely a její význam zůstával skryt. Pojímá ji záživnou formou, objasňujíc podstatu zdánlivého vnitřního protikladu v samotném názvu a využívajíc k výkladu řadu ilustrací.

Aby naše hodnocení nevyznělo jako ryze monolitický chvalozpěv, spravedlivě konstatujme, že ani autorka formátu L. Eckertové se nevyvarovala formulačních nedopatření nebo opakování, která vznikla pravděpodobně při redigování rukopisu. Jsou však zcela ojedinělá a v žádném případě neumenšují ani didaktickou působivost, ani čtivost knížky.

Ve svém závěrečném poselství L. Eckertová dodává, že člověk je součástí vesmíru více, než si připouští. Každý vodíkový atom v našem těle je pozůstatkem prvních fází jeho vývoje, těžší atomy do našeho těla putovaly miliardy let z niter hvězd. „Jak malicherná se v této perspektivě jeví touha po bohatství a požitcích, jak nepochopitelná nenávist mezi lidmi se všemi svými hrůznými důsledky!“