Čintamani a záhady

V eseji Čintamani a ptáci ¹⁾ vyslovuje Vladimír Cháb svůj nesouhlas „s přesunem rozhodování o platnosti fyzikálních zákonů k soudnímu projednávání“. Obdobná situace však není tak docela bezprecedentní. J. Barrow ²⁾ líčí historii, která se odehrála v 19. století, kdy vzrušoval Londýn soud se známým psychotronikem Henrym Sladem, který byl nakonec shledán vinným z podvodu. Když prohlašoval, že má kontakt se čtvrtou dimenzí, do které umí vysílat předměty, zastávali se ho i někteří vědci.

V roce 1877 se provádělo několik kontrolovaných pokusů, které měly testovat Sladeovu schopnost vysílat do čtvrté dimenze předměty a naopak je odtamtud přijímat: měly se bez narušení propojit dva pevné dřevěné kroužky, pravotočivá šnečí skořápka se měla změnit v levotočivou, na uzavřené smyčce z provázku se měl udělat uzel, ze zapečetěné láhve se měl odstranit obsah. Při dobré kontrole uvedených pokusů se mu však tyto děje uskutečnit nepodařilo a soud jej nakonec shledal vinným podvodem.

Nezávislá expertiza za přesně kontrolovaných podmínek by možná byla dobrou cestou i v kauze uváděné Vladimírem Chábem. Všimněme si však Sladeova případu z trochu jiného hlediska. Všechny úlohy by se opravdu při možnosti vstupu do vyšší dimenze daly splnit. Dnes pokládají vědci pracující v teorii strun existenci vyšších dimenzí za fyzikální realitu. Může tedy vzniknout dojem, že Sladeova myšlenka má přece jen reálný základ.

Bohužel nemá. Má-li se připustit existence vyšších dimenzí, musí se vysvětlit, proč vnímáme právě jen tři prostorové rozměry. „Strunaři“ výklad mají: vyšší dimenze jsou „uzavřeny samy do sebe“ na nepředstavitelně malém rozměru. I pokud dodatečné prostorové rozměry skutečně existují, není v nich dost místa na to, aby se s většími objekty daly provádět manipulace potřebné k splnění Sladeových úkolů.

Zmiňuji se o tom proto, abych zdůraznil, že přijímání „nových paradigmat“ vyžaduje značnou opatrnost – nesmí se narušit dobře ověřená zkušenost z jiných oblastí přírodních jevů. Nová hypotéza má různé důsledky, málokdy jen ten, kvůli kterému byla vyslovena, a při střetu s empirií musí obstát všechny tyto důsledky.

Na obecné úrovni ochotně uznávám autorovu tezi, že fyzika je otevřený systém, založený na vyslovování hypotéz, jejich vyvracení nebo potvrzování, hlavně pokud si jen tak medituji nad Thomasem Kuhnem či Karlem Popperem.

V souvislosti s anténním systémem popsaným v článku si však představím, že jsem zoufalý z vlhkosti svého domu a vím, že standardní řešení je velmi nákladné. Odvrhnu tedy vědecké předsudky a zkusím, zda to přece jen nějak nevyléčí zařízení nejmenované firmy popsané v článku. Sice se vůbec neví, proč by to fungovat mělo, ale co když přece jen? Jakmile bych si ale dal přístroj do domu instalovat, změnil bych se opravdu v hysterickou Aminu, navíc trochu schizofrenickou. Na jedné straně bych měl totiž strach, že zařízení nebude fungovat a já přijdu o vydané peníze. Zároveň bych však měl ještě větší strach, že zařízení fungovat bude. Vzlínavost není totiž odpovědna jen za stoupání vody ve zdech. Pohyb vody v kapilárách je důležitý i v živých tkáních. A tak bych se po kontrole mokrých fleků na zdi běžel podívat, zda neschnou manželčiny kytky, a při holení bych studoval, zda vyschlost mé tváře je jen důsledkem pokročilého věku (i já jsem už penzionovaný fyzik), nebo zda přispěly i nárazy kosmické praenergie. Co mi to dělá třeba v ledvinách? A co na to řeknou stromy v blízkosti domu? Manželku by asi trápilo, že možná přijde nejen o kytky, ale budou i potíže s vytíráním podlahy či utíráním do ručníku, mě by trochu utěšilo, že vyschne-li mi humor, bude aspoň suchý.

Uznávám, že když se vůbec neví, jak zařízení funguje, není metodologicky správné a priori zavrhovat hypotézu, že přístroj nějak umí rozlišit mezi zdí a živou tkání či textilií. Ale červík pochybnosti, vypěstovaný letitou důvěrou v to, co jsem si myslel, že vím o vzlínavosti a kapilárních jevech, by přece jen zůstal.

Pro klid duše budu tedy i nadále používat jen ty přístroje a zařízení, u kterých alespoň v hlavních rysech vím, na jakém principu pracují. Záhady jsou fascinující věc. Albert Einstein však označoval za největší tajemství skutečnost, že vesmír je pochopitelný. To přeji do nového roku i Vesmíru.