Neonormalizace

Slovo norma znamená v latině průřez či průměr, původně ve zcela doslovném smyslu. Pokud se někdejší výraz „normalizace“ chápal jako nastolení vlády či doby průměrných, bylo to jistě označení velmi výstižné. Po patnácti letech proměn a zvýšené dynamiky opět přichází či, lépe řečeno, už dávno přišla doba nové stability poměrů, v jistém smyslu některé aspekty tehdejší doby připomínající. Není na místě se děsit – je to přirozený vývoj věcí za dlouhodobě mírových podmínek, jaké nepochybně už šedesát let od konce války v Evropě panují, a daň za stabilitu je vysoká. Je příznačné, že pokud se někdo z věrných služebníků minulého režimu v relativně mladých letech dočkal současnosti, zase nastala jeho hvězdná hodina. Takových osob ovšem není obzvlášť mnoho, protože revoluci roku 1989 lze velmi dobře chápat i jako generační výměnu již zestárlé a nehybné garnitury. Platí to pochopitelně i pro některé hvězdičky konzumně-„kulturního“ nebe. Předchozí konstatování nemíním vůbec jízlivě – doby převratné mají jiné nároky na osoby a obsazení než doby „ustáté“, jež jsou už zase zde. Oba typy lidí i s celou škálou přechodů jsou v populaci obsaženy, jen do popředí vystupují právě ti, jejichž hodina udeřila, podobně jako na téže louce vykvetou v dubnu petrklíče a v září ocúny.

Rozdíl je snad v tom, že doby převratů bývají nedlouhé a periody stability delší. Stabilita ovšem vykazuje na lidský vkus poměrně málo událostí, a proto je od dob faraonů plněna „událostmi“ uměle fabrikovanými. Značně zbytnělé oslavy šedesátého výročí konce války, mnohem opulentnější než u výročí padesátého, jsou trochu znepokojující – čím velkolepější oslavy a čím honosnější budovy, tím horší je obvykle stav země. Zatímco tradiční církevní či normalizačně-komunistický rok byl cyklickým sledem liturgických úkonů a parád, zdá se, že nyní převažují „neudálosti“ kampaňovité. Různá sportovní mistrovství začala být přes všechny úměrné meze prožívána již před několika lety, teď však přichází i doba „neudálostí“ zcela nového typu. Pro toho, kdo si přečetl jen nejútlejší učebnici lidské etologie, jsou akce typu „SuperStar“ či „Největší Čech“ neobyčejně poučné. Nemají jen obvyklé rysy bulvárních pořadů typu „od hlupáků pro hlupáky“ ve stylu televizních produkcí „Vyprávěj, jak jsi přišel o počestnost…“, ale vykazují i velkoryse koncipované prvky celospolečenské soutěživosti. Exaltovaný teenager si užije bleskového vzestupu i pádu spojeného s veřejným potupením před celou tváří národa v historicky krátké době. Mohli by také být jen dokonale animovaní, podobně jako nebyl vůbec reálně možný vzorný vojín Lie Feng, hlavní hrdina a vzor čínských novin počátků „kulturní revoluce“. U „Největšího Čecha“ je to navíc soutěživost retrográdní, zahrnující osoby z větší části mrtvé, dokonce až po knížete Sáma (!) – v evangeliích jsou apoštolové nikoli náhodou zahanbeni právě v okamžiku, kdy diskutují či přemýšlejí, kdo z nich je v Království nebeském největší. Lidé, frustrovaní nutností stále obtížnějšího výběru při politických volebních rozhodnutích, teď s chutí a masově volí na těchto frontách, poměřujíce nepoměřitelné. Když si vzpomenu, jak obtížné je poměřit např. doktoráty z různých oborů mezi sebou, na chvilku mne jímá závrať, než si uvědomím, že je to vlastně zcela jedno. Je třeba jen na chvíli naplnit dunivě prázdné bezčasí, které se opět začíná rozprostírat. Zdánlivě zbytečné a obludné náklady říše římské na „hry“ či lépe řečeno štvanice na lidi i zvěř v cirku měly právě jen tento význam a lapání a doprava šelem i výcvik gladiátorů se staly na staletí kvetoucími odvětvími podnikání.

Tyto procesy neplánuje pochopitelně z centra nějaký ukrytý cynický manipulátor, aby zakryl skutečné problémy a ohlupoval zástupy. Naopak vykrystalizují samy sebou tak, jak si je „doba žádá“, a vhodně poutají nezbednou a zajištěnou existencí potenciálně uvolněnou kreativitu, aby nevyšlehla nekontrolovaně „jen tak“. Podobnou funkci má i obrovské byrokratické zbytnění, jehož jsme svědky – pro neuvěřitelný počet administrativních úkonů a administrativních tlaků z různých stran se už téměř nikdo k ničemu jinému nedostane. Výsledkem je nakonec opět jen „holé přežití“, sice jinak holé než v paleolitu, ale trochu podobně „neutralizované“. Vše je pod kontrolou, byť už ne tak tuhou jako kdysi, je to normalizace s pochoutkami, technologickým růstem, cestami na Seychely a aerobikem. Jen daň za všechno to je vysoká, za život se platí v podstatě životem samým, nebo alespoň jeho smyslem.